F-35 versus Su-35 aneb O čem americké letectvo raději mlčí

Nejnovější americký bojový letoun F-35 Lightning II je v poslední době předmětem mnoha superlativů, které nutně vzbuzují podezření, že jsou dílem PR společnosti Lockheed Martin. Právě na tyto „výplody“ se zaměřuje následující článek ze serveru topwar.ru, který se informace snaží objektivizovat a přináší srovnání F-35 s jinými letouny včetně ruského Su-35S.

Toto je svědectví o tom, jaké „PR triky“ mají podpořit prosazení amerických strojů páté generace na evropském, blízkovýchodním a asijském trhu se zbraněmi.

Nejde o nic překvapivého – vždyť „dítě“ ambiciózního programu Joint Strike Fighter, na jehož realizaci již bylo vynaloženo přes 1,3 bilionu dolarů, má poněkud pochybnou reputaci. Získal ji jednak během řady pozemních pevnostních zkoušek, testů automatizovaného systému řízení palby, nebo softwarového vybavení palubních prostředků REB, přičemž stále se nedaří odstranit „vrozené“ konstrukční nedostatky stroje, negativně se odrážející na jeho letových vlastnostech.

Začněme pochybnou reputací stroje. Ta úzce souvisí se seznamem nedostatků tohoto „stealth“ letounu obsažených v obsáhlém seznamu tzv. „dětských nemocí“ – jde celkem o 966 problémů, charakteristických jak pro první zkušební exempláře stroje, tak i pro jejich ověřovací bojovou sérii.

Jednou z těchto „dětských nemocí“ jsou závažné nedostatky programového vybavení palubního systému velení a řízení palby, „vyrábějícího“ chyby v průběhu zpracování dat z radaru AN/APG-81 pro inerciální navigační soustavy raket AIM-120C-7/AIM-120D. Důsledkem je skutečnost, že pilot F-35 není schopen, vzhledem k nepřesným údajům o poloze nepřítele, napadat současně více cílů.

Obdobné softwarové problémy existují i při zpracování dat v systému řízení palby a v režimu boje s využitím zbraní proti pozemním cílům. Pilot například nemá možnost zkontrolovat na displeji konečné koordináty cíle zanesené do naváděcí soustavy řízených bomb vybavených systémem JDAM. To může ve složité taktické situaci vést dokonce až k chybnému útoku proti vlastním či spřáteleným opevněným bodům, mechanizovaným jednotkám nebo jakýmkoli dalším cílům.

Uvedené „dětské nemoci“ (a také dalších 964 problémů vyskytujících se u všech verzí Lightningů II, obsažených ve zprávách amerického vládního úřadu GAO a vedení programu Joint Strike Fighter) nepředstavují pro exportní předpoklady typů F-35A a F-35B vážnější hrozbu. Mohou být totiž postupně odstraňovány během několika etap upgradů programového vybavení letounů – a zákazníci to dobře vědí.

Něco jiného jsou ale „vrozené“ konstrukční nedostatky letounu, které ho přivádí do nepříjemných situací během cvičných vzdušných soubojů s víceúčelovými stíhacími letouny 4. generace letectva USA a dalších států NATO.

Tady už nepomůže žádná aktualizace softwarového vybavení, a tak do hry vstupují „představitelé PR“ – zkušební pilot Billy Flinn a velitel 56. stíhacího leteckého pluku a ředitel oddělení integrace projektu JSF generál Scott Plyus. Šikovně využívají pověst zkušebních pilotů amerického letectva a snaží se udržet vysokou konkurenceschopnost F-35 záměnou skutečných vlastností letadla za vlastnosti žádoucí.

Jejich prohlášení a veřejné výstupy za poslední dva roky se svým obsahem nejen výrazně liší od reálného stavu a technických parametrů Lightningu II, ale doslova odporují zdravému rozumu. Například generál Scott Plyus na podzim 2016 oznámil, že piloti F-35A se mohou spolehnout na „naprosto neuvěřitelnou manévrovatelnost svých strojů v boji se stíhacími letadly s vlastnostmi strojů 4. a přechodných (4,5.) generací“. Dodal, že tyto „stealth“ stíhačky mají nad protivníkem naprostou převahu ve vzdušném boji na dálku. Realita ale říká něco jiného.

V létě 2015 oznámil americký novinář David Ex (s odvoláním na nejmenovaného pilota zkušebního letounu F-35A s palubním číslem AF-2, který se zúčastnil cvičného leteckého souboje s dvoumístným víceúčelovým strojem F-16D Block 40), že Lightning má v celém rozsahu výšek 3 až 9 km výrazně nižší úhlovou rychlost manévrových obratů, což ve svém důsledku vedlo k jasné převaze F-16, který během celého souboje „visel F-35 na ocase“.

Na celém případu je pak nejpozoruhodnější skutečnost, že uvedený prototyp F-35 (s palubním číslem AF-2) podle údajů generálmajora letectva USA Jeffreye Harigana navíc nebyl pokryt nátěrem radioabsorpčního materiálu (PRM) o hmotnosti kolem 200 kg, nebyl vyzbrojen raketami AIM-120C-7 a AIM-9X a nebyl vybaven ani optoelektronickým komplexem AN/AAQ-37 DAS, jehož 6 čidel je určeno k vyhledávání a sledování tepelně kontrastních cílů.

Závěr z toho může vyplynout jen jediný: AF-2 vyrazil do „boje“ s Falconem úplně „nalehko“ se vzletovou hmotností kolem 17 tun (prázdná hmotnost 12,8 t + 4,2 t paliva), což mělo letounu zajistit vynikající poměr tahu k hmotnosti 1,15 a tím i velkolepé letové vlastnosti. Hlavním trumfem stroje pak měl být vysoce výkonný počítač systému fly-by-wire, který měl letounu umožnit manévrování na úhlech náběhu více než 60 °. Ani to ale nezachránilo Lightning před porážkou.

Jeho protivníkem v souboji byl totiž lehce upravený dvoumístný F-16D Block 40, vybavený dvouproudovým motorem General Electric F-110-GE-100 o maximálním výkonu (s přídavným spalováním – pozn. překl.) až 129,93 kN. Pokud zvážíme, že 40 % paliva letoun spotřeboval při startu a přeletu do prostoru souboje s F-35A, a skutečnost, že na podvěsech nenesl žádnou raketovou výzbroj, pak jeho hmotnost při zahájení souboje byla někde kolem 10 500 kg, čímž dosáhl poměru tah/hmotnost cca 1,27.  Plošné zatížení křídel přitom u F-35A dosahovalo hodnoty 400 kg/m2, zatímco 1,66x lehčí F-16 se mohl pochlubit zatížením cca 365 kg/m2, což byl další závažný argument hovořící ve prospěch Falconu.

Za další konstrukční vadu „pětatřicítky“ lze považovat absenci vírových přechodů u kořenů křídel (podobně jako u letounů MiG-29/35, Su-30SM, F-16C/D nebo F/A-18E/F Super Hornet), což výrazně snižuje úhlovou rychlost manévrů stroje vzhledem k nízkému koeficientu vztlakové síly. Uvedené údaje jasně svědčí o tom, že sázka dirigentů souboje na „energetické manévrování“ F-35A (dokonce s poloprázdnými nádržemi a pouze se 2 AIM-9X BlockII/III) v porovnání s letouny MiG-29S/SMT, Mirage 2000-5/9, F-16C/D nebo Eurofighter Typhoon, tím spíše s F-22 Raptor nebo Su-30SM, jejichž motory jsou vybaveny vektorováním tahu, „nemá nárok“.

Dostat se v přímém vzdušném souboji třeba jen na úroveň běžných MiG-29S se Lightningy mohou pouze díky velkému úhlovému rozsahu infračervené samonaváděcí hlavice raket AIM-9X Block II/III ve spojení s přilbovým displejem. I na to však máme důstojnou odpověď v podobě pilotní přilby NSC-T se zabudovaným vyhledávačem a zaměřovačem cíle (нашлемной системы целеуказания), vyvinuté petrohradskou konstrukční kanceláří Elektroautomatika. Přilbový zaměřovač umožňuje plné využití vysoce manévrovacích raket s krátkým dosahem R-73 a RVV-MD (nejnovější verze původní R-73) s měnitelným vektorem tahu a možností použití i proti nepříteli v zadní polosféře.

S ohledem na tyto nikoli bezvýznamné okolnosti působilo až zábavě vyjádření druhého „hrdiny“ našeho článku – zkušebního pilota F-35A Billa Flinna, který vyzdvihuje manévrovací schopnosti F-35A s přetížením 9 g, při plném bojovém zatížení a plných palivových nádržích. Jistě, při transsonických rychlostech může být taková vlastnost výhodou, zejména při pokusu uniknout před ruskými málo manévrovatelnými raketami vzduch-vzduch s dalekým dosahem typu R-33S/R-37 nebo před íránskými Fakkour-90.

Při nižších rychlostech v rozmezí 300 až 600 km/hod (navíc při hmotnosti 24 až 27t) je však dosažení takového přetížení naprosto nereálné stejně jako udržení velkých úhlů útoku (angle of attack – AOA). Za daných rychlostí se totiž bude poměr tahu a hmotnosti letounu o hmotnosti 24 t a forsážním tahu motoru 19 500 kN pohybovat někde kolem 0,8. Při téže rychlosti ruský Su-35S (se 70 % paliva v nádržích a s 6 raketami vzduch-vzduch RVV-SD na externích závěsech pod křídly) dosahuje poměru 1,00, což ve spojení s proměnným vektorem tahu motoru a aerodynamikou Suchoje nedává Lightningům žádnou šanci.

Plyus s Flinnem se také rozhodli pokračovat v dlouholeté tradici západních médií a znovu se soustředili na „unikátní vlastnosti“ efektivní radarové odrazné plochy (stealth) F-35A a z toho údajně vyplývající nadvládu letounu ve vzdušných soubojích.

Všichni si ale dobře pamatujeme na velmi zajímavý let izraelských F-35I Adir na vzdálenost až 30 km od libanonského Bejrútu. Letouny byly vybaveny tzv. Luneburgovými čočkami pro skrytí skutečné radiolokační signatury detekčními prostředky protivníka – měly„zmást“ radiolokátory raketového PVO komplexu S-300V4 umístěného v Tartúsu a současně i zamezit okamžitému startu letounu dálkového radioelektronického průzkumu a řízení boje A-50U.

Přesto takto Izraelci umožnili zjistit, že efektivní odrazná plocha Lightningů zdaleka není tak malá, jak se tvrdí, a může být přesně určena až na vzdálenost několika set kilometrů. Pro palubní radar Irbis-E stíhačky Su-35S nebude nic složitého takový objekt vyhledat a zachytit. V dohledné budoucnosti tak budou „všechny karty odkryty“, což zájemce o nákup F-35A Lightning zřejmě nepotěší.

Poznámka Eurasia24.cz: V zájmu objektivity je třeba dodat, že cílem programu JSF nikdy nebyla ambice porážet v blízkém manévrovém boji letouny typu Su-35; pro vybojování vzdušné nadvlády byl vyvinut typ F-22 Raptor. Devizou Lightningu II má být jeho naprostá víceúčelovost, jejíž obětí je řada kompromisů včetně aerodynamického řešení a horšího poměru tahu k hmotnosti. Až letoun „dozraje“ (a např. získá výkonnější varianty motorů F135 s tahem výrazně přes 200 kN), bude své zadání víceúčelovosti plnit stejně jako v uplynulých dekádách osvědčený F-16. Taktika použití letounů F-35 ve vzdušném boji navíc spoléhá na síťové sdílení informací mezi jednotlivými vzdušnými prostředky, díky čemuž má Lightning II protivníka odhalovat a ničit daleko za hranicí vizuální viditelnosti. Předpokladem síťového působení v rámci vedení vzdušného boje je také vysoký počet operačně nasazených letounů: zatímco strojů F-35 bylo vyrobeno už více než 300 a okolo roku 2030 jich má létat přes 2000, ruské letectvo má ve stavu zhruba 70 letounů Su-35S a nových stealth Suchojů Su-57 bude v následujících pěti letech převzato pouze 12.

Zdroj: topwar.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

loading...

Ohodnotit článek
(11 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

Nejčtenější články - Vojenství

  • F-35 versus Su-35 aneb O čem americké letectvo raději mlčí
    Nejnovější americký bojový letoun F-35 Lightning II je v poslední době předmětem mnoha superlativů, které nutně vzbuzují podezření, že jsou dílem PR společnosti Lockheed Martin. Právě na tyto „výplody“ se zaměřuje následující článek ze serveru topwar.ru, který se informace snaží objektivizovat a přináší srovnání F-35 s jinými letouny včetně ruského…
    pátek, 26 říjen 2018 22:07 Přečteno 5474 krát
  • Je tohle ruský vrtulník budoucnosti? Unikly snímky revolučního bitevního Kamova (FOTO)
    Velkou pozornost vzbudily v uplynulých dnech na specializovaných diskusních fórech snímky konceptu ruského vysokorychlostního úderného a průzkumného vrtulníku budoucnosti. Pokud se jej podaří dotáhnout do reálné podoby, bude nový stroj znamenat doslova revoluci.
    neděle, 28 říjen 2018 23:27 Přečteno 5064 krát

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru