Rostislav Iščenko: „Stalinistickým kurzem“

Naši západní partneři jsou při svých pokusech o zkrocení ruské vlády, která se stala příliš nezávislou, vynalézaví, ale ne důslední. Ještě před několika lety bojovali proti Kremlu pod heslem „Putin je dnešní Stalin“. Ale Obama ještě nebyl „chromou kachnou“ a ani nejpokročilejší experti CIA a NSA netušili, že Trump se bude ucházet o post prezidenta, když se počátkem roku 2016 ukázalo, že Putin nejen že není „Stalinem dneška“, ale je kritizován, že v domácí a zahraniční politice nepoužívá stalinistické metody.

Po nástupu k moci v roce 2000 měl Putin horší výchozí situaci, než ji měl Stalin. Ekonomika byla také prakticky zničena. Ozbrojené síly se rozpadly a byly schopny odvrátit vnější hrozby dokonce v menší míře než Rudá armáda ve 20. a 30. letech minulého století.

Přičemž nepřátelé Ruska byli plní sil a energie, na rozdíl od nepřátel SSSR, kteří sami prožívali poválečný šok a považovali první světovou válku, která skončila, za poslední válku lidstva (protože byla příliš ukrutnou), pacifistické nálady převládaly na celém Západě a na velkou válku s SSSR prostě nebyl připravený. Pokud vezmeme v úvahu konfrontaci mezi Ruskem a USA v termínech konfrontace mezi SSSR a Třetí říší, pak to tak nějak je: válka je již vyhraná, ale ještě neskončila.

Fráze „Za Stalina by všechno bylo jinak“ se stala znakem opozice. Postupně si ji osvojili dokonce i nejflexibilnější liberálové, kteří včera byli nejzarputilejšími antistalinisty. Pokud se dnes setkáte s expertem, publicistou nebo politikem, který aktivně staví do protikladu Stalina Putinovi, pak v devíti z deseti případů máte co do činění s představitelem tzv. radikální patriotické opozice, která buď přímo pracuje pro Západ, nebo je používána stejným Západem jako užitečný hlupák.

Putin samozřejmě není Stalin, ale lidé ne náhodou provádějí paralely mezi oběma vládnutími. To společné máme na povrchu. Je to úspěch. Obrovský a neočekávaný úspěch, bezmála bleskový vpád ještě včera demontované na náhradní díly velké mocnosti třetího světa do světa prvního; je to téměř magické obnovení supermoci, jako bylo znovuzrození ptáka Fénixe.

Ale i rozdíly jsou zjevné, i když nebijí do očí. Stalin dosáhl úspěchu cestou maximální mobilizace, na hranici vypětí (a někdy i za touto hranicí) všech sil lidu a státu. Přičemž tato mobilizace se prováděla za pomoci tvrdého potlačení. Miliony obětí stalinských represí jsou nesmysl, ale samotné represe nejsou nesmysl. Ve skutečnosti není třeba střílet nebo zavřít do vězení desítky milionů, aby byla zajištěna přísná kontrola života lidí. Naopak, Stalin, který byl opravdu velkým státníkem a také pragmatikem, věděl, že zdroje je třeba chránit, a člověk je hlavní zdrojem jakéhokoliv státu. Stačí, aby každý věděl, že kdykoli může být nejnevinnější a nejnáhodnější chyba potrestána tím nejtvrdším způsobem, aby lidé proto na sebe navzájem dohlíželi efektivněji, než všechny možné speciální služby.

Stalin dosáhl ohlušujícího úspěchu. Až do té míry, že se mu podařilo triumfálně vyhrát dvakrát prohranou válku. Dlouhou dobu se všechny spory mezi historiky a politology o osobnosti a metodách Stalina opíraly na jeden neprůstřelný argument. SSSR žil obklíčený nepřáteli. Musel se připravovat na nevyhnutelnou válku. Pokud by nebylo Stalinovy mobilizace, nestihli by se připravit. Nebylo možné provádět mobilizaci jinými prostředky.

Putin dnes na svém vlastním příkladu přesvědčivě demonstruje, že je to možné. Počínaje rokem 1925 až do roku 1953 byl Stalin u moci 28 let. Putin vládne na tom či onom postu 18 let. Znamená to, že nyní by byl pro Stalina rok 1943. Pokud vezmeme v úvahu konfrontaci mezi Ruskem a USA v termínech konfrontace mezi SSSR a Třetí říší, pak to tak nějak je: válka je již vyhraná, ale ještě neskončila.

Říká se, že Stalin dostal Rusko s dřevěným pluhem a zanechal ho s atomovou bombou. To je přehnané. Před revolucí Rusko patřilo mezi pět nejrozvinutějších ekonomik na světě (právě jako nyní). Samozřejmě, během revoluce a občanské války ekonomika utrpěla obrovské ztráty, mnohé bylo prostě zničeno. Petrohradské, moskevské, uralské závody, které tvořily základ hospodářské síly Ruska, však fungovaly. Mnoho kvalifikovaných dělníků přežilo v ohni válek a revolucí, protože stát neustále potřeboval jejich výrobní dovednosti a nikdo je hromadně neposílal na zahraniční ani vnitřní fronty. Ani inženýrské kádry nebyly zdaleka všechny vybity.

Nebylo dost peněz, surovin, vybavení, vzdělaných kádrů, ale všechny tyto problémy byly řešitelné. V každém případě nebyla situace v SSSR, přinejmenším, horší než situace ve výmarském Německu. Německo bylo také zničeno válkou a revolucí, ztratilo území. Ale také na ně byla uvalena versailleská omezení, která bránila rozvoji průmyslu. Kromě toho mělo Německo vyplatit vítězným zemím obrovské reparace.

Stalin čelil obrovským obtížím, ale nebyly exkluzivní ani pro tehdejší svět. Mimochodem, metoda překonávání potíží prostřednictvím nucené mobilizace všech sil ve státě nebyla také ničím výlučným. Stalinovi se jednoduše podařilo ji nejlépe ze všech uplatnit. Myslím, že právě proto jej také Putin před mnoha lety nazval talentovaným manažerem. Stalin skutečně efektivně používal zapojené nástroje. Jiná věc je, že nástroje nebyly těmi nejúčinnějšími.

Dlouhou dobu nebylo možné provést historický experiment a zjistit, jak by v těchto podmínkách mohl být realizován jiný program, který by nebyl tak tvrdý ve vztahu k obyvatelstvu a který by umožnil mnohem vyšší úroveň svobody politického a ekonomického systému.

V devadesátých letech se však situace počátku 20. století opakovala. Obrovská, mocná a stabilní země, jejíž problémy byly naprosto nenápadné ve srovnání s problémy nejen dvacátých a třicátých let, ale dokonce s problémy současné Ameriky, se náhle zhroutila a zřítila se do spirály revolučních (kontrarevolučních) otřesů, lokálních občanských válek, do ekonomické zkázy. Ba co víc, na rozdíl od SSSR počátku 20. století, bylo v Rusku 90. let zavedeno byť ne přímé, ale vnější řízení.

Po nástupu k moci v roce 2000 měl Putin horší výchozí situaci, než ji měl Stalin. Ekonomika byla také prakticky zničena. Ozbrojené síly se rozpadly a byly schopny odvrátit vnější hrozby dokonce v menší míře než Rudá armáda ve 20. a 30. letech minulého století. Přičemž nepřátelé Ruska byli plní sil a energie, na rozdíl od nepřátel SSSR, kteří sami prožívali poválečný šok a považovali první světovou válku, která skončila, za poslední válku lidstva (protože byla příliš ukrutnou), pacifistické nálady převládaly na celém Západě a na velkou válku s SSSR prostě nebyl připravený.

Ale nejzávažnější počáteční zaostání Putinova Ruska před Stalinovým SSSR spočívalo v tom, že v SSSR občanská válka právě skončila. Vítězové a poražení byli jasní, nová vláda se zkonsolidovala, společnost ji přijala a dokonce začala být spokojená díky NEPu. Rusko devadesátých let stálo na pokraji další revoluce (tentokrát antioligarchické, při neúspěšném pokusu obnovit SSSR) a další občanské války, po níž stát prakticky neměl šanci přežít. Společnost byla rozsápána na vrstvy, které se navzájem nenáviděly, extrémně marginalizovaná a atomizovaná. Nejlepší odborníci z většiny průmyslových odvětví opustili zemi nebo se snažili ji opustit. Peněz nebylo a státní aparát byl kontrolován oligarchickou kompradorskou  „sedmibankéřštinou“.

Ano, Putin, na rozdíl od Stalina, měl jaderné zbraně. Ale Rusko si nemohlo dovolit nejen s někým bojovat, ale dokonce ani se hádat. V každém okamžiku ho mohli zlomit a zničit prostě tím, že by zastavili dodávky potravin, kterých si v té době země sama zajišťovala sotva 30 %. Přičemž Západ netrpěl pacifismem jako po první světové válce, ale prosazoval uvědomělou politiku, zaměřenou na další omezování ruského vlivu ve světě a v budoucnosti na absolutní rozklad ruského státu. Mnoho procesů, které se v té době zdály být nezvratné, již bylo započato.

Znamená to, že celkově byla u Putina situace horší, než tomu bylo u Stalina. Při o nic méně hlubokém zhroucení ekonomiky a financí než na počátku 20. století v Rusku počátku 21. století neexistoval veřejný souhlas, mocenské struktury byly částečně kontrolovány ze zahraničí, částečně vlastními oligarchy. A konečně, na počátku 20. století se SSSR teprve připravoval na budoucí válku, kdežto na počátku 21. století byla proti Rusku zahájena hybridní, ale neméně tvrdá agrese, než byla ta, která začala 22. června 1941.

Ve srovnatelném časovém rámci (k roku 2014-2015) Putin dosáhl většího úspěchu než Stalinův SSSR. Silnic a mostů bylo za Putina postaveno víc než v carském Rusku a SSSR dohromady. Železniční výstavba je srovnatelná. Letectví bylo obnoveno vlastně od nuly. Totéž lze říci o civilním loďstvu (obchodní, rybářské, rekreační, arktické atd.).

Armáda není jen znovuzrozená a přezbrojená. Dělá to, o čem SSSR nemohl v roce 1940 ani snít – úspěšně, silami relativně malého expedičního sboru, vytlačuje kolektivní Západ ze Sýrie a z Blízkého východu. Na vojenský útok na ruské území nikdo nesmí ani pomyslet. A bojí se nejen jaderných zbraní, ale i konvenčních. Dokonce i teroristé, kteří se nikoho nebojí a útočí na všechny, o kolik méně si usmýšlejí obejít ruské zvláštní služby než západní. Počet spojenců Ruska, kteří uznávají jeho vedoucí úlohu na mezinárodní scéně, roste (příkladem jsou přinejmenším nedávné cesty evropských lídrů do Soči).

Výchozí podmínky jsou tedy srovnatelné, termíny jsou srovnatelné, výsledky jsou srovnatelné. Pouze jedna jediná věc není srovnatelná. Nehledě na veřejnou poptávku po „pevné ruce“ a po „dnešním Stalinovi“, Putin nejen nevztáhl ruku na všechny možné druhy svobod, ale často se snažil je rozvíjet navzdory náladám společnosti. V zemi, kde liberálové sní o věšení komunistů, komunisté o věznění liberálů a „patrioti“ o zastřelení těch i těch, úřady dokáží udržet nejvyšší míru veřejného souhlasu, nesnaží se hrát na skutečných rozporech a usilují o zachování rovnováhy zájmů, na nichž je založen společenský konsensus.

Talentem je člověk obdarován nezávisle na politických názorech. A Rusko potřebuje, aby tyto talenty pracovaly pro ně a nedarovaly své vynálezy ostatnímu světu jako Sikorskij, který pro USA vytvořil nejen helikoptéru, ale i odpovídající odvětví průmyslu a koncepci používání tohoto stroje. A co víc, neexistuje „jediná správná“ politická nebo ekonomická koncepce, dokonce ani marxismus „není dogmatem, ale je to návod k akci“. Pouze ve svobodném boji různých politických názorů, různých filozofických systémů, různých ekonomických koncepcí se mohou zrodit průlomové myšlenky.

Jakmile se nějaká politická síla stává nositelem patentu na ideologický monopol, okamžitě ztrácí potenciál pro rozvoj a přechází k negativní kádrové selekci. Poptávka po těch, kteří nepochybují, jsou věrní kurzu a ideologicky disciplinovaní, připravení k neustálému kolísání spolu s kurzem strany a nelítostnému zničení (ne-li fyzickému, pak morálnímu) jakékoli opozice, jakéhokoli frakcionalismu, vede ke jmenování na vedoucí místa buď dogmatiků, kteří nejsou schopni samostatně a kreativně myslet, nebo kariéristů.

Za největší Putinův úspěch považuji to, že dokázal zajistit průlom bez oslabení. Podařilo se mu vytvořit tým (a nikoliv pouze z podobně smýšlejících osob), který provedl zemi řadou krizí takovým způsobem, že většina lidí si toho ani nevšimla. Nevšimla do té míry, že lidé, kteří před dvaceti lety snili o jednom jídle za den, jsou dnes rozhořčeni cenami Mercedesů.

Za necelé čtyři roky vybudovaný Krymský most, který SSSR chtěl, ale nebyl s to ho postavit za celou svou existenci, byl přijat docela jako samozřejmost. Okamžitě následovaly dotazy: „A kdy nám v Ivanově postaví stejný?“ Osvojení Severní mořské cesty, výstavbě plynových terminálů a plovoucích jaderných elektráren za polárním kruhem, budování severního železničního průchodu dokonce nikdo nevěnuje pozornost. Potravinová bezpečnost je zajištěna na 100 % u všech hlavních druhů zemědělských produktů, Rusko se stalo netto-vývozcem potravin – a stejně je to špatně, internet je plný nespokojených a uražených, kteří se však k vesnici nikdy nepřiblížili. Mimochodem, za Stalina by se za kterýkoliv z výše uvedených úspěchů hvězdy Hrdinů Sovětského svazu a Hrdinů socialistické práce rozdávaly po desítkách, za Brežněva po tisících. Na nás to nepůsobí – zvykli jsme si.

A bez gulagů, hektické aktivity, kolchozů. Všechno to vypadá, jako že to je samo sebou. V podmínkách sankcí, nepřetržitých útoků na finanční systém, v podmínkách neustálých pokusů zvnějšku podlomit vnitropolitickou stabilitu, v podmínkách neustálého vojenského vydírání a provokací, na něž je třeba odpovídat.

Na tomto pozadí jsou největší úspěchy Putina nepochybně v oblasti zahraniční politiky. Koneckonců, ve svém vlastním státě, se všemi odlišnostmi a spory, všichni, počínaje bezdomovcem až po oligarchu, mají zájem na tom, aby byl stát co nejsilnější a nejuznávanější. Z toho každému něco kápne: někomu komfortnější ubytovna s teplým jídlem a sprchou, a někomu ochrana jeho kapitálu a investic. Každý dostane své. Avšak kolem nás ve světě jsou země, které nám nejsou ničím zavázány a budují systém svazů, založených na pragmatických egoistických národních zájmech. Inklinují k silnému a doufají, že od něho něco získají, pohrdají slabým a považují ho za budoucí oběť silného, od něhož jim něco padne.

To znamená, že mezinárodní autoritě se těší ti, kteří mohou ochránit svého spojence, pomoci mu řešit ekonomické a/nebo sociální problémy atd. Pokud tedy bývalí spojenci USA, nejen takoví jako Turecko, ale i takoví jako Německo, začnou přecházet do ruského tábora, a známý rusofob Tusk straší Washington tím, že Evropská unie opustí Ameriku a odejde k Rusku, znamená to, že tyto země, které ještě před čtyřmi lety považovaly Washington za sílu a Moskvu za oběť, radikálně přehodnotily situaci. Zdůrazním, že jejich volba nebyla vynucená, jako u Číny nebo Íránu, které se Západ chystal v každém případě utlačovat. Tyto země se vědomě přesouvají na ruskou stranu, stejně jako středověcích vazalové přecházeli do služby k perspektivnějšímu pánovi.

Proč se toto děje, vysvětlil Bloomberg, který napsal, že prezident Trump postrkuje svět do Putinových rukou. Agentura Trumpa obviňuje, že vytváří ve stávajících aliancích napětí. To znamená, že z provádění té silové stalinistické politiky, které se podle mnoha kritiků tolik nedostává Putinovi. Mezitím Rusko proto vyhrává, že USA potlačují ostatní pro své vlastní zájmy, ale Rusko nabízí vzájemně výhodnou spolupráci (kdy každá ze stran získá při spolupráci více, než by získala bez ní). Jakmile bylo jasné, že Rusko může poskytnout vojenskou ochranu svému světu, vazalové USA vystartovali do Putinovy recepce. No a nechtějí pracovat pro myšlenku, chtějí za to peníze.

Pokusím se na běžném příkladu vysvětlit důvod efektivity strategie, kterou používá Putinovo Rusko.

Až do 23-24 let jsem považoval Stalinovu strategii silového potlačení oponentů za jedinou správnou a efektivní. A měl jsem pro to důvody. Úspěšně jsem ji využíval v životě. A sice s pomocí intelektuální a technologické (studoval jsem politiku ve všech jejích zvláštnostech asi od pěti let) převahy jsem vždycky úspěšně potlačil kteréhokoli soupeře. A to by mohlo trvat celý život, kdybych nevěnoval pozornost skutečnosti, že se musí pravidelně potlačovat „vzpoury v týlu“ (vracet se ke konfliktům, které již pominuly) a že vaši spojenci nejsou přáteli, podporují vás ze strachu nebo z prospěchu, ale v kritickém okamžiku, kdy bude jejich pomoc nejvíce zapotřebí, zradí.

Popřemýšlel jsem, udělal nějaké analogie a vzpomněl jsem si, že všechny velké říše, které prováděly stálou agresivní politiku, hynuly na vrcholu úspěchu ze stejného důvodu – jejich zdrojů nebylo dost na pokračování agrese i na zajištění loajality již vydobytého. Zachovávaly se pouze ty, které našly rovnováhu zájmů dobyvatelů a dobytých, které už nemusely vynakládat svou energii na kontrolu územím, protože obyvatelstvo mělo prospěch ze života v říši – bylo to pohodlnější, blahobytnější a bezpečnější než za jejími hranicemi. Dokud rovnováha komfortu byla ve prospěch říše, ta neměla problémy, nemuselo se do ní nahánět, bylo požadováno, aby se tam mohlo jít. Pokud se změnila, pak velmi rychle začal imperiální monolit praskat a rozpadat se. Hlavním žroutem zdrojů byla vždy agresivní, silová zahraniční politika. Pokud jdete od vojenského vítězství k vojenskému vítězství, pak se blížíte k porážce. Pokud se po Slavkovu nezastavíte včas, určitě se dostanete k Waterloo.

Když jsem to všechno promyslel, rozhodl jsem se zásadním způsobem změnit formu své „zahraniční politiky“ a od „strategie potlačování“ přejít ke „strategii Drobečka mývala“ ze známého sovětského kresleného filmu (pamatujete?: „Hoď hůl a usmívej se na něj“). Tak jsem se usmál. A velmi rychle jsem zjistil, že roky vlekoucí se konflikty, které vyžadovaly neustálá vítězství (a tedy i neustálá úsilí), byly okamžitě vyřešeny, přičemž tak úspěšně, že by se o tom nemohlo dokonce ani snít, kdyby byly řešeny silou.

Poté jsem vždy vycházel ze skutečnosti, že téměř s každou osobou je možné se domluvit. Je pouze nutné dosáhnout takového formátu spolupráce, abys prospěch z ní získával nejen ty, ale i ona. Samozřejmě existují unikáty, s nimiž se nejen nedá vyjednávat, ale ani mluvit. Vyžadují od vás bezpodmínečné uznání a popularizaci svého názoru, což často za hranicemi teze: „každý, kdo není s námi, se musí zabít“ ani nemohou zformulovat. Ale ani s nimi není třeba se přít. Pokud máte pocit, že jste bezpečně chráněni a nezranitelní, co je vám po tom, co o vás říká oběť intelektuální nedostatečnosti? Víte, že když se na vás vrhne, rozdrtíte ho, a dokud pes štěká, nekouše, ať se naparuje.

Na úrovni státu je příkladem takových vztahů práce Ruska s Ukrajinou, pobaltskými zeměmi, východoevropskými státy. Jsou nezávislé, a proto vše v tomto světě, včetně jejich vlastní politiky, nezávisí na nich, ale na jejich šéfech. Jejich šéfy mohou být v této fázi pouze USA nebo EU. Orientují se na USA. Bylo by pro nás výhodnější, kdyby v těchto zemích hospodařila západní Evropa. S tou se dá, na rozdíl od Washingtonu, domluvit. Ale to jsou problémy našich vztahů s EU a USA, a ne s Pobaltím nebo Ukrajinou. Proto si samotných těchto států, když vrčí a vyjí, Rusko nevšímá. Pokud se rozhodnou zkoušet kousat, jsou docela otcovsky potrestáni pantoflem nebo koštětem, pak si jich zase přestane všímat. Mluvit s nimi a mluvit s úctou bude Rusko jen tehdy, když obnoví svou subjektivitu a začnou bránit při jednáních své zájmy, ne zájmy šéfů.

Celkově lze konstatovat, že rozdíl mezi Stalinovou a Putinovou strategií spočívá v tom, že Stalinova je nákladnější a méně spolehlivá, neboť vyžaduje od společnosti stav trvalé maximální mobilizace. Dříve či později se tím společnost unaví a vyladěný mechanismus řízení začne chybovat, degeneruje do chruščovského „tání“, brežněvské „stagnace“ nebo gorbačovské „perestrojky“. To vše je reakce společnosti na fyzické a morální vypětí a na ideologický monopol.

Strategie Putina je zase přísnější v řízení, vyžaduje mnohem kvalifikovanější a vzdělanější aparát, decentnější úpravy. Na rozdíl od stalinistického nucení ke spolupráci, Putinova strategie se zaměřuje na dobrovolnou spolupráci. A to platí jak pro zahraniční, tak i pro vnitřní politiku.

Putinova strategie může být realizována ve vyspělejší a rozvinutější společnosti. Za Stalina diplomaté upevňují úspěchy armády. Putin potřebuje armádu jen proto, aby soupeř nebyl v pokušení jít nad rámec diplomatických jednání.

Stalinova strategie je mnohem zjevnější jak v jejích úspěších (čestné salvy, přehlídky, vítězství), tak i v neúspěších (ústupy, obklíčení, porážky). V rámci stalinistické strategie se muselo do Berlína vstoupit za každou cenu. V rámci strategie Putina bylo dobytí Tbilisi zcela kontraindikováno.

Je třeba také pochopit, že rozdíly mezi oběma strategiemi mají dílčí charakter. Pokud za zády diplomatů nebude mocná armáda a silný stát, nebudou schopni manévrovat o moc efektivněji než jejich protějšky z Ukrajiny nebo z Lesotha. Znamená to, že síla je stejně nutná. Další věc je to, že projekce síly s návrhem domluvit se po dobrém, je zpravidla účinnější, levnější a spolehlivější než přímé obsazení. V konečném důsledku však obě strategie byly zaměřeny na to, aby Rusko bylo opět významné. A každá z nich se svým způsobem podařila.

Ale snaha Trumpa hrát proti Putinovi ve Stalinově módu se hatí a Čína od počátku, od dávných dob, preferuje strategii dohody, strategii potlačování – a čínských úspěchů, na rozdíl od svých vlastních, si rádi všímáme a uznáváme je. Zdá se mi jasné, že, protože válka nebo jiné formy konfliktu silou vždy vyčerpávají zdroje poraženého i vítěze, pokud je možné dosáhnout, čeho chceme, vyjednáváním a kompromisy, je třeba se domlouvat, bez ohledu na to, o kolik jste silnější. Už jen proto, že je to efektivní a skvěle to funguje.

Rostislav Iščenko

Zdroj: actualcomment.ru

Vyšlo na: Nová republika

Ilustrační foto: Kremlin.ru

loading...

Ohodnotit článek
(18 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

Nejčtenější články - Jak to je s...

  • Ahojte, oni vám o Íránu lžou!
    Zvažovali jste někdy možnost, že téměř cokoliv, co vám o světě říkají západní masmédia, je lež a smyšlenka?
    středa, 10 říjen 2018 23:06 Přečteno 7313 krát
  • Život v USA – komu stojí za to?
    Pracuji v moskevské pobočce jedné z největších amerických průmyslových korporací. V práci jsem často jezdil na služební cesty do USA, a mám proto alespoň představu o práci ve velké americké inženýrské firmě.
    neděle, 11 listopad 2018 00:01 Přečteno 3767 krát
  • Bruce Gagnon: Trump je jen herec, americkým oligarchům jde o přístup k Arktidě
    Korporace budou tlačit na zničení Ruska stále víc i s postupujícím oteplováním planety a táním ledu v Arktidě. V rozhovoru s ruským novinářem Konstantinem Sjominem to uvedl dlouholetý americký bojovník proti válce Bruce Gagnon.
    pondělí, 05 listopad 2018 22:54 Přečteno 2913 krát
  • Západ prohrává, a tak doslova útočí na Čínu a Rusko „zleva zprava“
    Šílenost a odpornost západní protičínské propagandy přivedly některé mé přátele z Číny až k pláči. Pomatenost toho, co se tvrdí a píše v USA a Evropě o Číně (a samozřejmě i o Rusku), nyní jasně odráží frustraci a hrubost navztekané poražené strany. Člověk by měl dokonce chuť západní impérium politovat,…
    čtvrtek, 01 listopad 2018 21:56 Přečteno 2492 krát

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru