Eskalace v Sýrii – kam až lze Rusy dotlačit?

Události v Sýrii se v poslední době evidentně zhoršily a roste množství důkazů, že ruské síly v Sýrii jsou cílem systematické kampaně „opotřebovávacích útoků“.

Především došlo k (relativně úspěšnému) minometnému útoku a útoku bezpilotními letouny na ruskou základnu vzdušných a kosmických sil v Hmímím, pak došlo k sestřelení ruského Su-25 nad městem Maasran v provincii Idlib. Nyní jsme se dozvěděli o ruských obětech při americkém náletu na syrskou kolonu (spolu se silně přehnanými tvrzeními o „stovkách“ zabitých Rusů).

V prvním případě ruští představitelé otevřeně vyjádřili své silné podezření, že útok, pokud nebyl USA přímo naplánován, tak byl přinejmenším koordinován s americkými jednotkami v oblasti. V případě sestřelení Su-25 se neobjevila žádná přímá obvinění, ale mnoho odborníků uvedlo, že výška, ve které byl Su-25 zasažen, silně naznačuje použití moderního odpalovacího systému (MANPAD), který se v Sýrii běžně neobjevuje (jsou zde silné náznaky toho, že šlo o americké Stingery dodané USA Kurdům). Co se týká posledního útoku na syrskou kolonu, nediskutuje se ani tak kdo to udělal, ale jaký typ ruského personálu byl dotčen, zda příslušníci ruské armády, nebo kontraktoři (což je pravděpodobnější vysvětlení, protože syrská kolona neměla žádné protivzdušné krytí). Samostatně žádný z těchto incidentů mnoho neznamená, ale dohromady mohou být známkou nové americké strategie v Sýrii: trestat Rusy co nejvíce, až na hranici přímého amerického útoku na ruské síly. Mně se tato hypotéza jeví pravděpodobná, z následujících důvodů:

Zaprvé, USA a Izrael se stále utápí v ponížení a bezmocném vzteku z jejich porážky v Sýrii: Asad je stále u moci, Daesh je víceméně poražen, Rusové byli úspěšní nejen ve svých vojenských operacích proti Daesh, ale také ve své kampani dovést co nejvíce „hodných teroristů“ k jednacímu stolu. Po skončení úspěšné konference o Sýrii v Rusku a obecné dohodě všech stran o zahájení prací na nové ústavě hrozí reálné nebezpečí, že vypukne mír, což je něco, čemu se anglo-sionisté hodlají všemožně postavit (podívejte se na tento evidentně hackovaný dokument, který, je-li pravý, jasně uvádí, že americkou politikou je neumožnit Rusům dokončit vůbec nic).

Zadruhé, jak Trump, tak Netanjahu slíbili, že dosáhnou spousty „vítězství“, aby dokázali, jak jsou silní a jací jsou chlapáci (v porovnání s měkotami před nimi). Zahájení otevřené války proti Rusku by bylo „důkazem chlapáctví“ zcela určitě, avšak příliš nebezpečným. Zabíjení Rusů „pokoutně“, ať již za uvěřitelné popiratelnosti, nebo alternativně zabíjení ruských soukromých kontraktorů, je mnohem bezpečnější, a tudíž více lákavé.

Zatřetí, v Rusku budou prezidentské volby a Američané se stále drží své školácké víry, že když Putinovi způsobí problémy (sankce nebo rakve ze Sýrie), může to mít nějakým způsobem vliv na jeho oblíbenost v Rusku (ve skutečnosti dosahují opačného účinku, ale jsou příliš tupí a ignorantští, aby to pochopili).

A v neposlední řadě, protože anglo-sionisté byli dlouho schopni dosáhnout všeho, je jejich ústupovou pozicí to, že nesmí uspět ani nikdo jiný. To je hlavním účelem celého nasazení amerických sil v severní Sýrii: vytvořit problémy pro Turecko, Írán, Sýrii a, samozřejmě, Rusko.

Podstatné je toto: protože Američané prohlásili, že (ilegálně) zůstanou v Sýrii, dokud se situace „nestabilizuje“, musí nyní dělat vše, co je v jejich silách, aby Sýrii destabilizovali. Ano, vše to má jakousi perverzní logiku…

Pro Rusko lze všechny tyto špatné zprávy shrnout následovně: zatímco Rusko porazilo Daesh v Sýrii, ani zdaleka ještě neporazilo anglo-sionisty na Středním východě. Dobrou zprávou je, že Rusko má možnosti, jak se s touto situací vypořádat.

Krok první: povzbuzovat Turky

Existuje sice kontraintuitivní, ale z mnoha důvodů ideální řešení, jak může Rusko čelit americké invazi v Sýrii: zapojit Turky. Jak? Ne prostřednictvím přímých útoků na americké síly, ale útočením na kurdskou domobranu, za kterou se nyní Američané „schovávají“ (alespoň politicky). Zamyslete se, zatímco USA (či Izrael) nebudou nijak váhat před zaútočením na syrské a íránské síly, útok na turecké jednotky by znamenal obrovský politický risk: Po USA podporovaném puči proti Erdoganovi a, aby byla rána ještě větší, podpoře vytvoření „mini Kurdistánu“ jak na území Iráku, tak Sýrie, jsou americko-turecké vztahy na bodu mrazu a netřeba něčeho většího, aby byli Turci zatlačeni za hranu srázu, což by mělo potenciálně kataklyzmatické důsledky pro USA, EU, NATO, CENTCOM, Izrael a všechny anglo-sionistické zájmy v regionu. Skutečně, strategický význam Turecka pro Evropu, Středozemí a Střední východ je obrovský, a Američané to vědí. Z toho plyne velmi reálný, třebaže málo chápaný, důsledek: turecké ozbrojené síly v Sýrii se v podstatě těší tomu, co lze nazvat „politickou imunitou“ před jakýmkoliv americkým útokem prakticky bez ohledu na to, co Turci udělají; USA by (téměř) nikdy nezauvažovaly o otevřeném použití síly proti nim, prostě proto, že důsledky, řekněme nějakého náletu amerického letectva na tureckou vojenskou kolonu, by byly příliš závažné.

Vlastně věřím, že americko-turecké vztahy jsou tak špatné a tak jednostranné, že považuji turecký útok na kurdskou kolonu/pozici (či na „hodné teroristy“), s americkými příslušníky zvláštních jednotek, za pravděpodobnější, než americký útok na kolonu turecké armády. Může to znít kontraintuitivně, ale řekněme, že Turci skutečně zaútočili na kolonu/pozici Kurdů (či „hodných teroristů“) s americkým personálem, a že by v důsledku toho američtí vojáci zemřeli. Co by mohly USA udělat? Provést nějaký odvetný úder? V žádném případě! Nejen, že je myšlenka na americký útok proti členské zemi NATO celkem nepřípustná, velmi pravděpodobně by po tom následoval turecký požadavek, aby se USA/NATO zcela stáhly z tureckého území a vzdušného prostoru. Teoreticky by USA mohly požádat Izraelce, aby za ně udělali špinavou práci, ale Izraelci nejsou žádní blbci (třebaže jsou šílení) a nebudou mít přílišný zájem na zahájení horké války s Tureckem kvůli tomu, co je USA vytvořený problém v „mini Kurdistánu“, nemluvě o tom, že za nějaké bezcenné gojimy nikdo „židovskou krev“ prolévat nebude.

Ne, pokud by Turci zabili nějaké americké vojáky, byly by protesty a hromada „konzultací“ a dalších symbolických akcí, ale mimo to by se USA smířily se ztrátami a nic by neudělaly. Co se týká Erdogana, jeho obliba doma by se vyšplhala ještě výše. To prakticky znamená, že pokud existuje nějaký hráč, který by mohl vážně narušit americké operace v severní Sýrii, či dokonce donutit USA se stáhnout, je to Turecko. Tato schopnost také dává Turecku velkou vyjednávací sílu ve vztahu s Ruskem a Íránem, a jsem si jist, že by ji Erdogan pečlivě využil ve svůj prospěch. Doposud Erdogan pouze vyhrožoval, že USA uštědří „osmanskou facku“, a ministr zahraničí Tillerson cestuje do Ankary, aby se pokusil tuto katastrofu odvrátit, avšak turecký postoj, že si USA musí zvolit v konfliktu buď tureckou, nebo kurdskou stranu, omezuje jakýkoliv skutečný průlom (kdy izraelská lobby stojí 100% za Kurdy). Člověk by nikdy neměl říkat nikdy, ale připouštím, že by bylo potřeba nějakého zázraku, aby byly americko-turecké vztahy zachráněny. Rusko se může pokusit na této dynamice něco trhnout.

Hlavní slabinou celého konceptu samozřejmě je, že USA jsou stále dosti mocné, včetně na území Turecka, a pro Erdogana by bylo velmi nebezpečné, aby se pokusil otevřeně se postavit strýčku Samovi a vzdorovat mu. Doposud Erdogan jednal drze a ve zjevném vzdoru vůči USA, ale chápe rovněž rizika zajití příliš daleko, a za sebe ani nebude uvažovat o akceptování takových rizik, aniž by to pro něj neznamenalo nějaký velký prospěch. Zde mají Rusové dvě základní možnosti: buď Turkům slíbit něco velmi lákavého, nebo nějak dále zhoršit současné vztahy mezi USA a Tureckem. Dobrou zprávou je, že ruské snaze vrazit mezi USA a Turecko klín velmi napomáhá americká podpora Izraeli, Kurdům a gulenistům.

Dalším zjevným rizikem je, že jakákoliv proti-kurdská operace se může přeměnit v další porcování Sýrie, tentokrát Turky. Realitou nicméně je, že Turci mohou v Sýrii zůstat opravdu příliš dlouho, obzvláště pokud se tomu Rusko a Írán nepostaví. Je zde rovněž otázka mezinárodního práva, které ignorovat je mnohem snazší pro USA, než pro Turky.

Kvůli všem těmto důvodům má použití Turků jako nástroje nátlaku na USA svá omezení. Avšak pokud budou Turci nadále trvat na tom, aby USA přestaly podporovat Kurdy, nebo budou nadále vojensky tlačit na kurdské bojůvky, pak celý americký koncept USA podporovaného „mini Kurdistánu“ zkolabuje, a s ním i celý americký plán pro Sýrii.

Doposud se Iráčané s jakýmkoliv USA podporovaným „mini Kurdistánem“ v Iráku vypořádali a Turci nyní podnikají nezbytné kroky, aby se vypořádali s USA podporovaným „mini Kurdistánem“ v Sýrii, čímž bude „jejich“ problém vyřešen. Turci nemají zájem pomáhat Asadovi nebo Putinovi, a nezajímá je, co se stane se Sýrií, dokud je „jejich“ kurdský problém pod kontrolou. To znamená, že by Syřané, Rusové a Íránci neměli do možnosti, že se Turci obrátí proti USA, vkládat žádné přílišné naděje, pokud, samozřejmě, nebudou vytvořeny správné podmínky.

Krok druhý: zásobit Sýrii moderní mobilní protivzdušnou obranou krátkého/středního dosahu

V tuto chvíli nikdo neví, jaké typy systému protivzdušné obrany Rusové Syřanům za posledních pár let dodali, ale pro Rusy je to evidentně správná cesta: dodat Syřanům co nejvíce moderních a mobilních systémů protivzdušné obrany. Možná by to bylo drahé, ale nejlepším řešením by bylo dodat Syřanům a Íráncům co nejvíce mobilních systémů Pancir-S1 a 9K333Verba. Kombinace těchto dvou systémů by značně zkomplikovala Američanům a Izraelcům jakoukoliv vzdušnou operaci, obzvláště proto, že by neexistoval žádný praktický způsob, jak spolehlivě lokalizovat oblast, ve které by mohli operovat. A protože jak USA, tak Izrael operují na syrské obloze v rozporu s mezinárodním právem, tak by syrské ozbrojené síly bránily svůj vzdušný prostor a dodávka takovýchto systémů Ruskem by byla zcela legální. A nejlepší na tom je, že by anglo-sionisté nemohli nijak vědět, kdo je ve skutečnosti sestřelil, protože tyto zbraňové systémy jsou mobilní a snadno zamaskovatelné. Stejně jako v Koreji, Vietnamu či Libanonu by mohla být vyslána i ruská obsluha syrských protivzdušných systémů, a neexistoval by způsob, jak by někdo mohl dokázat, že to „udělali Rusové“, až by americká a izraelská letadla začala padat z oblohy. Rusové by se těšili tomu, čemu CIA říká „uvěřitelná popiratelnost“. Američané a Izraelci by se samozřejmě obrátili proti slabší straně, Syřanům, ale mimo pocitu blaha by to na zemi nezměnilo nic, protože syrská obloha by se pro americké nebo izraelské letectvo nestala bezpečnější.

Další možností by pro Rusy bylo nabídnout pro stávající systémy syrské protivzdušné obrany modernizaci (programů a raket), obzvláště mobilním systémům 2K12Kub a 9K37Buk. Takováto modernizace, obzvláště v kombinaci s nasazením dostatečného počtu Pancirů a Verb, by byla noční můrou jako pro Američany, tak pro Izraelce. Turci by se příliš neznepokojovali, protože si tam již stejně létají s plným souhlasem Rusů, a nic by nenamítali ani Íránci, kteří, aspoň pokud vím, v Sýrii žádné vzdušné operace neprovádí.

Jednou vadou na tomto plánu by bylo, že tuto hru mohou hrát dva a že USA nic nebrání poslat svým „hodným teroristům“ ještě více moderních systémů MANPAD, avšak tento argument má jednu vadu na kráse: pokud obě strany dělají totéž, strana nejvíce závislá na vzdušných operacích (USA) tratí mnohem více, než strana, která má výhodu na zemi (Rusové). Navíc posláním MANPADů do Sýrie si USA znepřátelí svého zdánlivého spojence, Turecko, zatímco pokud tyto systémy pošle Rusko, plus další rakety Sýrii, budou si stěžovat jen Izraelci. Když se tak stane, bude mít Rusko jednoduchou a pravdivou odpověď: my jsme tuto hru nezačali, to vaši američtí spojenci, tak za nimi můžete zajít a za tento bordel poděkovat.

Hlavním problémem v Sýrii je fakt, že USA a Izraelci nyní operují na syrské obloze zcela beztrestně. Pokud se toto změní, bude to pomalý a pozvolný proces. Zaprvé, došlo by k několika ojedinělým ztrátám (jako nedávno izraelská F-16), pak by se místa amerických a izraelských vzdušných útoků postupně přesunula mimo městská centra, a namísto centrálního velení by útočili na menší a izolovanější cíle (jak kolony vozidel). To by naznačovalo, že jsou si vědomi, že většina nejlukrativnějších cílů je již dobře bráněna. Nakonec by počet náletů klesal a byly by postupně nahrazeny útoky raketami a střelami s plochou dráhou letu. To celé by nakonec znamenalo posun od útočných vzdušných operací k ochraně jednotek, což by poskytlo Syřanům, Íráncům a Hizballáhu mnohem snazší prostředí pro operace. Ale nezbytným prvním krokem je dramatický nárůst kapacit a možností syrské protivzdušné obrany.

Hizballáh již desítky let úspěšně operuje pod naprostou izraelskou vzdušnou nadvládou a jeho zkušenosti z tohoto typu operací by byly pro Syřany neocenitelné, dokud dostatečně neposílí svoji protivzdušnou obranu.

Závěr: je kontra-eskalace skutečně tou jedinou možností?

Upřímně začínám věřit, že Říše se rozhodla pokusit se o částečné opětovné dobytí Sýrie, dokonce i Macron mluví o útoku na Syřany, aby se „potrestali“ za použití chemických zbraní. A nakonec USA chtějí, aby Rusové zaplatili co nejvyšší cenu za svoji roli v Sýrii. K dalším americkým cílům v Sýrii patří:

- Vynucení si faktického rozdělení Sýrie tím, že dostanou pod kontrolu syrské území východně od řeky Eufrat (říkejme tomu „plán C verze 3.0“)

- Krádež plynových polí nacházejících se na severovýchodě Sýrie

- Vytvoření USA ovládané oblasti, ze které by bylo možné plánovat a provádět operace Kurdů, hodných teroristů a zlých teroristů

- Sabotovat Ruskem podporovaná mírová jednání

- Podporovat izraelské operace proti silám Íránu a Hizballáhu v Libanonu a Sýrii

- Provádět pravidelné útoky na syrské síly pokoušející se osvobodit svoji zemi od cizích nájezdníků

- Předkládat napadení a okupování Sýrie jako jedno z „vítězství“ slíbených Trumpem MIC a izraelské lobby.

Doposud byla ruská reakce na tuto strategii dosti pasivní a současná eskalace silně naznačuje, že je potřeba nový přístup. Sestřelení izraelské F-16 je dobrým prvním krokem, ale je toho třeba udělat mnohem víc, aby se dramaticky zvýšily náklady Říše za její politiku ve vztahu k Sýrii. Zvýšení počtu ruských komentátorů a analytiků požadujících silnější reakci na nedávné provokace by mohlo být známkou toho, že se něco chystá (v době editace tohoto článku se v ruských médiích objevila informace, že se připravuje setkání prezidentů Ruska, Turecka a Íránu – pozn. edit.).

The Saker

Zdroj: thesaker.is

Vyšlo na: zvedavec.org

loading...

Ohodnotit článek
(18 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

Nejčtenější články - Analýzy

  • Výročí zavraždění Kaddáfího a dnešní realita Libye
    Nedávné sedmé výročí vraždy vůdce Libye Muammara Kaddáfího znovu obrací pozornost světové veřejnosti na dramatické okamžiky, v jejichž důsledku byl rozvoj Libye zastaven a vržen zpět. Kaddáfího smrt se stala důvodem rozpadu vlády, státních a vojenských struktur této severoafrické země.
    úterý, 30 říjen 2018 22:39 Přečteno 3021 krát

Měny a komodity

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru