Spolehlivý Kalibr. Rakety, které zničily objekty teroristů, plnily i jiné úkoly (video)

„Vypuštění a přílet Kalibrů ze Středomoří umožnilo modelovat pro systémy S-400 a Pancir reálnou bojovou situaci – odražení hromadného útoku křídlatých raket, přilétajících z moře k pevnině ve výši kolem 20 metrů.“

Oficiální informace o bojovém nasazení křídlatých raket KRMB (z ruského „крылатые ракеты морского базирования“), tedy křídlatých raket typu moře – země, prakticky neexistují. Lze tedy jen těžko brát v úvahu spekulace „odborné veřejnosti“, která má odvahu bez jakýchkoli ověřených údajů hodnotit bojovou efektivitu ruských křídlatých raket v Sýrii a porovnávat ji s takticko-technickými daty obdobné americké zbraně – křídlaté rakety Tomahawk.

Lze se s určitými výhradami pokusit spekulovat o tom, co bylo příčinou rozhodnutí o provedení čtyř soustředěných útoků raket Kalibr z Kaspického a Středozemního moře na cíle Islámského státu (IS) v provinciích Rakka, Idlíb a Aleppo. Nebo přesněji – jak úspěšně byl asi splněn bojový úkol, tedy zda se raketám podařilo zničit určené cíle.

V reálné válečné situaci je výběr použitého prostředku napadení nepřítele závislý zejména na zvážení důležitosti objektu nepřítele určeného ke zničení, a to včetně ceny použité zbraně. Z pohledu civilisty je možno tvrdit, že na území Sýrie prakticky nebyly stacionární cíle, jejichž hodnota by odpovídala ceně raket, kterými byly zničeny. Tím spíš, že na letecké základně Hmeimim v Sýrii jsme měli dostatečnou zásobu podstatně levnějších leteckých pum, pomocí kterých by stejné bojové úkoly mohly být splněny s 99% pravděpodobností.

Jak uvedl ministr obrany Ruské federace Sergej Šojgu, bylo rozhodnutí o použití nových křídlatých raket, přijaté na schůzce s Vladimírem Putinem v prosinci 2015, vedené i potřebou komplexního ověření funkce a účinnosti nové zbraně vypuštěné jak ze vzduchu, tak z moře. U námořních raket přitom byly ověřeny obě jejich varianty – se startem z hladiny i zpod hladiny. Dnes lze s jistotou tvrdit, že rozdílný způsob startu raket během jednotlivých útoků byl zvolen zcela záměrně.

Prudké manévry během letu

Je dobré uvést, že v říjnu a listopadu 2015, kdy byly provedeny první dva údery Kalibrů, představovalo uskupení ruské vojenské námořní flotily v Sýrii 10 plavidel, z toho šest bylo rozmístěno ve Středozemním moři a čtyři v Kaspickém moři. Žádné z plavidel rozmístěných ve Středozemním moři přitom nebylo vybaveno útočným raketovým systémem Kalibr-NK (systém instalovaný na hladinových plavidlech – надводные корабли).

Možnost vypuštění Kalibrů z východní části Středozemního moře vznikla až začátkem prosince, kdy sem připlula ponorka Rostov na Donu, přesunující se na svou stálou základnu v Černém moři. Ve výzbroji této dieselelektrické ponorky byly čtyři rakety Kalibr-PL (systém instalovaný na ponorky, umožňující vypuštění raket pod hladinou – подводная лодка), které byla ponorka schopna vystřelit z pozice pod hladinou moře na pozemní cíle.

Mezitím se k operačnímu uskupení ruské námořní flotily ve Středozemním moři připojily dva malé raketové čluny Serpuchov a Zelené údolí. Každý z nich měl na palubě útočný komplet osmi raket Kalibr-NK.

Na základě souhrnu údajů o použití Kalibrů proti cílům IS v Sýrii a veřejně známých kartografických dat lze dovodit, že pro zasažení určených cílů byly nejjednodušší dráhy raket Kalibr-PL vypuštěných z východní části Středozemního moře proti dvěma cílům v provincii Rakka, ležícím zhruba 325 až 350 km od pobřeží na rozlehlé a ploché Východní plošině.

Přístup k cílům poté, co rakety přeletěly pobřežní linii a provedly korekci směru pomocí palubního inerciálního navigačního systému (INS), již nevyžadoval další složitější manévrování, jak tomu bylo v případě dalších raketových útoků na cíle v provincii Rakka, vedených z Kaspického moře. V tomto případě bylo při určení letové dráhy zcela nepochybně nutno vzít v úvahu značně složitý horský terén Íránu a Iráku. Právě přes území těchto dvou států vedly letové dráhy 44 křídlatých raket Kalibr vypuštěných z Kaspického moře, které tak musely během letu provést 147 směrových a výškových obratů, a to v hladinách od 80 do 1300 metrů.

Je zcela zřejmé, že optimální směr letu čtyř raket Kalibr–PL, vypuštěných z ponorky Rostov na Donu na cíl v provincii Rakka, po překonání pobřežní linie představovala jižní část úzkého pásu Přímořské nížiny táhnoucí se kolem pobřeží Sýrie. Mezi ní a údolím řeky al-Ásí leží horské pásmo Džebel an-Nusarija, vedoucí paralelně s pobřežím od hranic s Tureckem na severu až téměř k hranicím s Libanonem na jihu. Šířka pohoří je kolem 65 km a jeho výška cca 1200 m. Protože na jihu končí pohoří Tripolisko-Chomským průsmykem, není vyloučeno, že právě jím prolétly všechny čtyři rakety, a poté, co minuly 720. opěrný bod materiálně technického zabezpečení ruské námořní flotily v Tartusu, vstoupily do vzdušného prostoru Sýrie s kurzem na určené cíle v provincii Rakka.

V případě útoku provedeného z východní části Středozemního moře třemi raketami typu Kalibr-NK na tři cíle v provincii Aleppo mohla trasa letu po překonání moře dál vést mezi hranicí Turecka a severním okrajem pohoří Ansarija.

Úkol pro Triumf

Vzhledem k tomu, že během operace v Sýrii dochází i k testování nových zbraňových systémů, není vyloučeno, že při použití křídlatých raket Kalibr-PL a Kalibr-NK ze směru od Středozemního moře byla testována i činnost protivzdušného a protiraketového systému S-400 Triumf, rozmístěného na letecké základně Hmeimim, a protiletadlového systému Pancir-S.

Tento názor je podepřen skutečností, že Triumfy a systémy Pancir-S zajišťují obranu základen Severní flotily a celé oblasti Arktidy, přes kterou by vedly dráhy amerických křídlatých raket vypuštěných na Rusko ze Severního ledového oceánu.

Oba systémy jsou rozmístěny také na Dálném východě včetně Kamčatky, na které leží základna atomových ponorek s balistickými raketami, která je potenciálním cílem amerických křídlatých raket vypuštěných a přilétajících z Tichého oceánu. Zejména pro boj proti těmto prostředkům vzdušného napadení jsou určeny nové ruské prostředky protiletecké a protiraketové obrany (PLRO).

Vypuštění a přílet Kalibrů ze Středomoří umožnilo modelovat pro systémy S-400 a Pancir na základně Hmeimim reálnou bojovou situaci – odražení hromadného útoku křídlatých raket, přilétajících z moře k pevnině ve výši kolem 20 metrů. Při cvičném poplachu na polygonu se v činnosti osádek vychází z nejrůznějších (předem stanovených) předpokladů, což do určité míry snižuje hodnověrnost dosažených výsledků.

Vypuštění raket směrem na Sýrii vlastně vytvořilo pro ruské prostředky PLRO na základně Hmeimim reálnou bojovou situaci v takové (geograficko-morfologické i meteorologické) oblasti, ve které dosud nikdy nebyly. Ruské velení tak mělo možnost plně a reálně si prověřit bojovou připravenost prostředků PLRO nové generace.

Dráha letu námořní verze Kalibrů, které jsou obdobou amerických Tomahawků, po vypuštění ze Středozemního moře vedla prostorem, za jehož bezpečnost zodpovídal systém S-400. Jeho úkolem bylo rakety zjistit, identifikovat, zaměřit a automaticky sledovat jejich další let. Zachytit přitom bylo nutno tak malé vzdušné cíle, jakými jsou Kalibry, a to během příletu od moře, tj. z přední polosféry, ze které jsou demaskující příznaky (velikost efektivní odrazové plochy) rakety minimální. Let raket těsně nad mořskou hladinou pak klade ještě další nároky na prostředky jejich detekce z důvodů složitých přírodních podmínek a odlesků vlnící se hladiny.

Není vyloučeno ani to, že se prověrky schopností prostředků PLRO při odrážení hromadného útoku křídlatých raket v prosinci 2015 zúčastnil i raketový křižník Moskva Černomořské flotily vybavený lodním protiletadlovým systémem S-300FMFort. Křižník po známém incidentu ruského Su-24M (s americkým torpédoborcem) nastoupil 24. ledna do bojové služby u pobřeží provincie Latakija a společně s S-400 zajišťoval protivzdušnou obranu (PVO) ruského vojenského uskupení v Sýrii a základny Hmeimim.

Nikdo navíc nezrušil ani úkol ruské flotily bojovat s protilodními křídlatými raketami (PKR); tento úkol zůstane při ochraně jednotlivých hladinových plavidel i námořních operačních svazů jedním z nejdůležitějších. A ještě jeden úkol: všechna velká bojová plavidla mají přednostně řešit úlohy protiletadlové a protiraketové obrany a nepřetržitou ochranu pobřežní infrastruktury.

Trasa hlavního úderu

Pokud jde o první dva hromadné útoky Kalibrů-NK, pak je možné, že vzhledem k velkému počtu napadených cílů (v prvním případě 11 a ve druhém 7) a také dobře prozkoumané, řídce obydlené hornaté oblasti byla při letu z oblasti Kaspického moře k provinciím Rakka, Idlíb a Aleppo zvolena pro každou skupinu raket jiná trasa.

Lze také předpokládat, že při plánování této operace měli vojenští plánovací specialisté určité možnosti při volbě optimálních tras úderů a při zjišťování výsledku útoků na označené cíle trvale sledované prostředky objektivní kontroly (tj. zejména rozvědkou a návodčími, drony a vojenskými průzkumnými družicemi). Je tedy možné porovnávat efektivitu činnosti naváděcích systémů raket při letu nad různými typy reliéfu zemského povrchu.

Následující tabulka uvádí v jednotlivých řádcích vždy datum útoku, počet nosičů použitých křídlatých raket, typ raket (lodní, ponorková), počet vypuštěných raket, počet určených cílů, vzdálenost cílů od místa vypuštění a průměrný počet raket připadajících na jeden určený cíl.

Zdůraznit je třeba skutečnost, že všech 51 startů Kalibrů, ať již z odpalovacích zařízení na palubách hladinových plavidel nebo ponorek, proběhlo úspěšně a v normálním režimu. Již to je pádným důkazem zvyšující se dokonalosti a spolehlivosti našich zbraní. Jen pro srovnání: v roce 1991 se během operace Pouštní bouře vojenskému námořnictvu USA nepodařilo kvůli poruše Tomahawk v 9 případech vůbec odpálit a v 6 dalších případech došlo k závadě okamžitě poté, co raketa opustila odpalovací zařízení.

Vzhledem k tomu, že bojové nasazení ruských křídlatých námořních raket v Sýrii bylo vůbec prvním, ke kterému došlo, bude vhodné připomenout, jak velké problémy měly americké Tomahawky v obdobné situaci v roce 1991 v Iráku:

Za jedny z jejich podstatných nedostatků odborníci pokládali dlouhou dobu přípravy letových pokynů raket, vybavených složitým naváděcím systémem: porovnávajícím letové pokyny s reliéfem terénu nebo korelačním naváděcím systémem porovnávajícím polohu rakety s digitální mapou trasy letu – a pro poslední fázi letu pak opticko-elektronickým systémem (ten porovnává snímanou krajinu s vyobrazením cíle).

V řadě případů jednotvárný povrch země bez orientačních bodů nebo terén usnadňující maskování objektů určených k napadení přinutily Američany použít pro dosažení určeného cíle stejnou trasu pro více raket. Použití prostředků PVO irácké armády pak vedlo ke ztrátám raket a snížení počtu jejich útoků na daný cíl. Je ovšem přirozené, že během zařazení raket do výzbroje vojenského námořnictva USA byl tento nedostatek odstraněn a technická příprava letových pokynů pro nejrůznější oblasti nasazení se dramaticky zlepšila (jde hlavně o manévrovatelnost, využití GPS, možnost přeprogramování během letu, zvýšení efektu stealth – pozn. překl.).

Co se týká našich Kalibrů, pak pro odborníky programující letové pokyny těchto raket je zkušenost získaná při jejich bojovém nasazení na Středním východě zkušeností první – a velmi cennou. V porovnání s terénem Íránu a Iráku je povrch Sýrie v oblastech letových tras Kalibrů během prvních dvou úderů provedených z Kaspického moře plošší, a to zejména v oblasti náhorní plošiny, na které se nacházely napadené cíle.

Podle slov generálního ředitele společnosti Taktické raketové zbraně Borise Obnosova budou zkušenosti ze Sýrie využity při vývoji nových raket: „Získalijsem ohromné množství nových poznatků. Protože výzkum a vývoj, to je jedna věc – a použití v reálné situaci zase věc druhá. To vše přitom na pozadí vojenských operací, které se liší od situace na cvičištích. Na těch jsou jiné teplotní podmínky, vlhkost vzduchu i charakter terénu. V určité denní době vzniká například v nižších vrstvách atmosféry kouřmo snižující viditelnost. Je jasné, že to má vliv na činnost naváděcích systémů, například při laserovém ozáření cíle (během poslední fáze letu).“

První bojové nasazení námořních křídlatých raket 3M-14 Kalibr na syrském válčišti (a samozřejmě i nejnovějších leteckých křídlatých raket Ch-101) umožnilo Rusku získat objektivní data, která byla před tím pro ruskou armádu a ruský obranný průmysl nedostupná. Zkušenost je to drahá, ale umožňuje tím nejpřesvědčivějším způsobem zanalyzovat bojovou efektivitu nové technologicky náročné zbraně, provést v její konstrukci potřebná zdokonalení a vybavit ji lepším přístrojovým a programovým vybavením.

Na závěr

Základním problémem použití křídlatých raket proti pozemním objektům byly nedokonalé naváděcí systémy. Hlavně z tohoto důvodu patřily křídlaté rakety po dlouhou dobu mezi protilodní zbraně. Radiolokační naváděcí systémy spolehlivě rozpoznávaly hladinová plavidla na ploché vodní hladině, ale nehodily se k útokům na pozemní cíle.

Do vývoje vlastní ruské protilodní raketové zbraně byly vloženy obrovské prostředky. Díky tomu vznikly protilodní rakety Granit, Malachit, Moskyt nebo Onyx. Rusko tak dnes disponuje nejmodernějšími typy protilodních křídlatých raket. Něco srovnatelného nenajdete u žádného jiného vojenského námořnictva na celém světě.

Valerij Polovinkin, doktor technických věd, profesor, Zasloužilý činitel věd RF

Nikolaj Novičkov, kandidát technických věd

Zdroj: vpk-news.ru

Překlad a velké poděkování pro: mbi, Eurasia24.cz

Foto: YouTube.com

Ohodnotit článek
(1 hlas)
 

Nejčtenější články - Vojenství

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru