EURASIA24

Nejsme objektivní. Straníme dobru.

EURASIA24 - Vědět více o světě zítřka.

Metamorfózy utajených lodí – ponorek

„Zabijáci letadlových lodí“ jsou desetkrát levnější než lodě samy. O sovětských a ruských ponorkách píše pro magazín Vojenno-promyšlennyj kurier kapitán 1. stupně, ponorkový námořník – veterán Vadim Kilinčenko.

Pokud se diesel-elektrickým ponorkám slangově říkalo „potápka“, protože se musely často vynořovat na hladinu kvůli nutnosti dobít baterie, pak se vznikem jaderné energetiky se ihned začalo uvažovat o opravdové, pod vodou (prakticky trvale) plující lodi, dosahující vysoké rychlosti.

První i druhá světová válka dostatečně prokázaly význam ponorek při vybojování námořní převahy.

Představovaly vážnou hrozbu pro námořní cesty, velké námořní lodě i celé námořní bojové svazy. Navíc je ponorka schopná bojovat i s ponorkami protivníka. To všechno bylo nutno vzít v úvahu a také se odrazilo v rozvoji poválečného námořního umění – a vznik nového druhu využití energie a moderních zbraní (raket) přivedly konstruktéry k myšlence stavby principiálně nového typu ponorek.

Plná nezávislost na okolním prostředí

Jaderná energie řeší problém operačního dosahu lodě. Délka nepřetržitého nasazení (pobytu na moři) je omezena pouze fyziologickými vlastnostmi lidského těla. Autonomnost ponorky je tak v porovnání s hladinovým plavidlem několikrát vyšší. Důležitou vlastností ponorek je také jejich „neviditelnost“ a schopnost operovat na moři za libovolných povětrnostních podmínek. Ponorka nemá omezení ani co se týče námořní oblasti. Nevadí jí dokonce ani ledový příkrov Arktidy.

Naše konstrukce plavidel na jaderný pohon byly v řadě směrů na světové špici. Jako první jsme sestrojili křídlaté rakety vypouštěné pod vodní hladinou, v širokém měřítku jsme využili titan při konstrukci trupů. I v současnosti jsme držiteli světového rekordu v rychlosti plavby pod vodou (42 uzlů, projekt 661, ponorka Zlatá rybka), v maximální hloubce ponoru (bojové ponorky, projekt 685, víc než 1 000 m, ponorka K-278 Komsomolec) a na svém kontě máme i řadu dalších úspěchů.

To vše vytvořilo skutečnou rovnováhu našich námořních sil s flotilami USA a NATO. Zejména ponorkové loďstvo mělo v období studené války při zmírňování napětí na antivýchodní blok veliký vliv. A na tom, že jsme tuto válku vlastně prohráli, rozhodně nemá vinu námořnictvo.

Základní výzkumné práce na vývoji jaderné ponorky byly v SSSR zahájeny již v r. 1949. V roce 1950 byli o těchto výzkumech důvěrně informování velitelé některých částí Námořní flotily SSSR, zejména pak velitel Severní flotily, u které se předpokládalo první nasazení nového „výrobku“ (v rámci utajení byly v SSSR veškeré utajované projekty označovány číslem a slovem „Izdělije“ – „Výrobek“; teprve později dostávaly výsledky výzkumu označení – kódy, případně názvy). Následně 9. září 1952 podepsal Stalin nařízení Rady ministrů SSSR O návrhu a konstrukci Výrobku 627.

V Moskvě byly za mimořádného utajení sestaveny dvě skupiny vědců a konstruktérů; skupina V. N. Peregudova projektovala vlastní plavidlo a skupina vedená N. A. Dolležalem pracovala na konstrukci jeho pohonu. Vědeckým vedoucím celého projektu byl jmenován ředitel Ústavu jaderné energie Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov.

Projekt prvního sovětského atomového plavidla vycházel z projektu velké sovětské diesel-elektrické ponorky projektu 611 (v kódu NATO třída Zulu, stavba v 1. polovině 50. let). Kompletní vývoj zkušební APL (Atomnoj Podvodnoj Lodky) projektu 627, který obdržel kód Kit (Velryba) byl na jaře 1953 svěřen tehdejší leningradské Speciální konstrukční kanceláři - SKB 143 Malachit (dnes OAO «Санкт-Петербургское морское бюро машиностроения «Малахит»). Paralelně probíhaly práce na konstrukci hlavní zbraně nového plavidla – torpéda T-15, od jehož vývoje bylo později upuštěno. O obrovském rozsahu prací na stavbě první sovětské jaderné ponorky svědčí fakt, že na konstrukci se podílelo 135 různých podniků a organizací, včetně 20 konstrukčních kanceláří a 80 podniků – dodavatelů zařízení a vybavení.

Slavnostní zahájení stavby ponorky proběhlo 24. září 1955. Devátého srpna 1957 byla spuštěna na vodu a 14. září proběhla instalace jaderných reaktorů. Od 3. července 1958 se ponorka označená jako K-3 podrobila provozním zkouškám. V lednu 1959 byla K-3 předána vojenskému námořnictvu do zkušebního provozu, který byl ukončen v r. 1962, a ponorka se pak stala plnoprávnou válečnou lodí Severní flotily.

Po úspěšné výpravě k severnímu pólu byl ponorce udělen název Leninský komsomol a sloužila pak až do roku 1991. Mimochodem ponorka K-3 projektu 627 zřetelně převyšovala první z americké flotily jaderných ponorek – SSN 571 Nautilus, která byla na vodu spuštěna rok před K-3 a sloužila do roku 1980.

Vše zcela nové má svá tajemství a může nás náhle překvapit, získáváme však také zkušenosti.

V srpnu 1967 při návratu z hlídkové plavby vypukl na palubě Leninského komsomolu požár, který připravil o život 39 členů posádky, mezi nimi i mého spolužáka, velitele 3. bojového oddílu ponorky (tj. minového a torpédového – v ruském loďstvu mají od r. 1932 všechny bojové oddíly na jednotlivých plavidlech přidělena stejná čísla podle typu své činnosti), kapitána 3. stupně Lva Kamorkina, který zachránil loď za cenu vlastního života.

Po vyřazení K-3 ze služby se objevily plány na její přeměnu na muzeum. V konstrukční kanceláři Malachit k tomu byl zpracován odpovídající projekt. Vzhledem k (hospodářské) situaci v zemi bylo rozhodnuto na něj „zapomenout“. Dnes se objevila naděje oživit tyto plány a muzeum zřídit v Petrohradě. Ponorka je k tomu připravena a kotví v Severodvinsku.

Období specializace

Úspěšný provoz prvních atomových plavidel a probíhající závody ve zbrojení v 60. a 70. letech daly mohutný impuls k rozvoji tímto směrem. V SSSR se objevují ponorné atomové křižníky s různými úkoly – víceúčelové torpédové, vybavené křídlatými raketami pro boj s letadlovými loděmi protivníka, nebo i vybavené strategickými balistickými raketami.

Ponorkové raketové nosiče, u nás označované jako RPKSN (Ракетный подводный крейсер стратегического назначения – raketový ponorkový křižník strategického určení) a u předpokládaného protivníka jako SSBN, případně SSB (nejaderný pohon) jsou na obou stranách „v kurzu“. Jistě, jejich hrozba nepříteli je obrovská, současně však vzniká otázka: „Kdo je bude chránit, resp. kdo je bude ničit?“

Proto byly zkonstruovány víceúčelové ponorky, kterým sice zůstal úkol boje s hladinovými (pozemními a případně i vzdušnými) silami nepřítele, ale jejich hlavním úkolem je vyhledávání cizích SSBN a SSB a připravenost k jejich okamžitému napadení v případě zahájení bojových operací. Ve světových oceánech tak začal vzájemný „hon na ponorky“.

Nejtypičtějšími představiteli třídy víceúčelových atomových ponorek se stala plavidla projektů 671 (kód Jorš - Ježdík), 671RT, 671RTM a také projektů 705 a 705K, nazývaná také „stíhače ponorek“. Tyto a ještě některé další typy nesly hlavní tíhu studené války v oceánech.

K tomu alespoň jedna málo známá historka: Ponorka K-147 (projekt 671, v kódu NATO třída Victor I, výroba konec 60. a 1. pol. 70. let, určení – ničení nepřátelských ponorek) vybavená tehdy nejnovějším, ve světě jedinečným systémem sledování atomových ponorek podle jejich kinematické stopy, se ve dnech 29. května až 1. července 1985 pod velením kapitána 2. stupně V. V. Nikitina zúčastnila ponorkového cvičení Severní flotily „Aport“. Podařilo se jí celých šest dní nepřetržitě a nepozorovaně sledovat americkou ponorku (SSBN-641 Simon Bolivar, třída Benjamin Franklin).

Největší bolest hlavy ovšem předpokládanému protivníkovi způsobily víceúčelové ponorky 3. generace nesoucí náš kód Щука-Б (Štika-B, kód NATO Akula). Typickým představitelem této třídy je ponorka K-335 Gepard. Hodně o ní bylo slyšet v r. 2000, kdy její palubu navštívil náš prezident. Bohužel, vzhledem k současnému směru výstavby vojenského námořnictva (orientace na převážně menší povrchová plavidla s raketovou výzbrojí) se se stavbou dalších takových ponorek nepočítá.

Jak přijít o patnáct Kursků

Ve snaze získat převahu na moři vsadili Američané a jejich satelity na výstavbu úderných skupin letadlových nosičů (авианосно-ударные соединения, АУС – AUS). Pro boj s touto hrozbou se objevily projekty APL vyzbrojených křídlatými raketami. Zpočátku byly tyto APL schopné zaútočit nejen na nepřátelské AUS, ale i na pobřežní objekty. Ponorek této třídy – jedním z jejích představitelů byla plavidla projektu 675 (v kódu NATO Echo I), kterým naši flotiloví „ostrostřelci“ říkali „raskladuška“, tj. „skládací postel“ a Američané zas „řvoucí kráva“ – převzalo naše námořnictvo celkem 29.

Nehledě na svoje nedostatky (nutnost odpalů raket na hladině, značná hlučnost) sehrály významnou roli v rozvoji ponorek tohoto určení a přispěly ke vzniku dalších projektů jako 670 (kód NATO Charlie I), 667 AT (ne všechny ponorky těchto tříd byly na jaderný pohon – pozn. překl.)... Ponorkou této třídy byla i vzpomínaná rekordmanka Zlatá rybka.

V září 1971 vyplula ponorka K-161 projektu 661 (Ančar, v kódu NATO Papa) na svou první cvičnou bojovou plavbu. Proplula Grónským mořem a dál až do moří v brazilské rovníkové oblasti. Splnila tam společně s dalšími ponorkami a hladinovými plavidly řadu cvičných úkolů, kromě jiného také úkol sledovat americkou letadlovou loď Saratoga. Ta se snažila od naší ponorky odpoutat, dosáhla rychlosti přes 30 uzlů, ale ujet naší ponorce se jí nepodařilo. A ještě navíc Zlatá rybka, která se cvičení také účastnila, kopírovala všechny manévry letadlové lodě. Během devadesátidenní plavby se pouze jednou vynořila na hladinu.

Pro boj s letadlovými jadernými nosiči třídy Nimitz se však už naše starší ponorky s křídlatými raketami nehodily. Byl proto vypracován a začal se realizovat nový projekt 949 a 949A (Granit a Antej, v kódu NATO Oscar I a Oscar II). První ponorný křižník K-206 Murmansk byl spuštěn na vodu v dubnu 1980. Ponorek tohoto typu mělo být postaveno celkem 20, ale…

V druhé polovině 80. let dosahovaly náklady na stavbu ponorky projektu 949A výše 226 milionů rublů, což podle tehdejšího vzájemného kurzu představovalo jen 10 % ceny víceúčelové letadlové lodi USS Theodore Roosevelt (CVN-71), která byla postavena za 2,3 miliardy dolarů bez letadel.

Pro Američany se tyto naše ponorky staly noční můrou. Sami jim dali příznačný název „zabijáci letadlových lodí“. Postavili jsme jich 15, ale po tragédii Kursku byly převedeny do záloh. Možná, že se o totéž snažili i Američané, kteří se o převaze ponorky přesvědčili během plavby Kursku do Středozemního moře. Při řádné (a promyšlené) námořní strategii mohly tyto ponorky plnit své úkoly až hluboko do 20. let (tohoto století).

Námořníci „na druhou“

V průběhu studené války bylo důležitým úkolem obou proti sobě stojících bloků hrozit si navzájem raketovým jaderným útokem. Proto se nejpočetnější třídou ponorek staly РПКСН( Ракетный подводный крейсер стратегического назначения – raketové ponorné křižníky strategického určení).

Počínaje projektem 658, jehož nejznámějším představitelem byla ponorka K-19, „proslavená“ havárií jaderného reaktoru a nazvaná později „Hirošima“, byly ve chvatu vyvíjeny další a další typy. Největší počet ponorek byl postaven v rámci projektu 667 (kód NATO Yankee – 34 plavidel) a jeho „podprojektů“ počínaje projektem 667B (kód NATO Delta I – IV, postaveno včetně Delta IV celkem 43 ponorek zařazených do služby, řada z nich slouží dodnes – pozn. překl.).

Trup první ponorky této třídy K-137 bude přebudován na památník a umístěn v přístavu Vasiljevského ostrova v Petrohradě vedle muzea D-2 (lodní muzeum umístěné v trupu ponorky Narodovolec, jedné z prvních ponorek postavených v sovětském Rusku – pozn. překl.).

Vrcholem stavby ponorek kategorie РПКСН se staly těžké ponorné křižníky projektu 941 (kód Akula, kód NATO Typhoon). Postaveny byly na principu zdvojeného pláště trupu, což mj. přispělo k tomu, že dostaly ironickou přezdívku „nosič vody“. Jejich výzbroj ale nevyvolávala ani stín úšklebku. Rakety této ponorky byly schopné zasáhnout kterékoli místo na Zemi. Bohužel, již penzionovaný bývalý vrchní velitel Vojenského námořnictva RF V. Kurojedov v r. 2005 jedním škrtem pera všechny ponorky Akula vyřadil ze sestavy námořních sil (jednalo se o reakci na potopení Kursku – pozn. překl.).

Naše ponorková flotila stojí v čele (obrany Ruska) především díky svým lidem. Ti jsou mimořádně odolní a zocelení. Ne nadarmo se říká, že být námořníkem na ponorce není profese, ale osud. Lidé nás někdy označují jako „dvojité“ námořníky nebo chcete-li námořníky „na druhou“. Proč? To není těžké uhodnout.

O službě na prvních ponorkách napsal Valentin Pikul: „Ve své většině jdou pod vodu sloužit vzdělaní vlastenci, kteří mají rádi svoji práci a dobře vědí, co je čeká při sebemenší chybě.“ Jeho slova jsou pravdivá i vůči dnešním námořníkům na ponorkách, důstojníkům pak obzvlášť. Zda ovšem jsou pro tak náročnou službu dostatečně stimulováni, to je otázka. Vždyť vykovat „železo“ je snadnější, než vychovat odborníka.

Vadim Kilinčenko

kapitán 1. stupně, ponorkový námořník – veterán

Zdroj: vpk-news.ru

Překlad: mbi, Eurasia24.cz

Ilustrační foto: mil.ru

 

 

20/06/2016, 22:09
Jak v pondělí 20. června oznámila ruská tisková kancelář TASS, vyjádřili prezidenti Ruské federace, Arménie a Ázerbájdžánu Vladimír Putin, Serž Sarkisjan a Ilham Alijev svoje odhodlání normalizovat situaci na linii dotyku v Náhorním Karabachu a také svůj souhlas s navýšením počtu pozorovatelů OBSE....
07/06/2016, 00:03
Teroristé z Islámského státu zveřejnili video, na němž se 5. června pokoušejí s pomocí kulometu sestřelit ruský bitevní vrtulník Mi-28N, útočící na pozice jejich spolubojovníků palubním kanonem a pravděpodobně také neřízenými raketami (soudě z kouřové stopy, jež zůstala na místě pohybu stroje)....
28/05/2016, 23:16
Zatímco prozrazení myšlenkových asociací Jiřího X. Doležala, svědčící patrně o jeho častém tělesném trápení, se při příjezdu ruské motorkářské skupiny Noční vlci setkalo s „všeobecným“ pochopením a mediálním úspěchem, přímočařejší a rozhodně ne tak...