EURASIA24

Nejsme objektivní. Straníme dobru.

EURASIA24 - Vědět více o světě zítřka.

2016 – rok rozhodujících vítězství

„Rozhodnou se Spojené státy pro otevřený válečný střet, zvolí taktiku hospodářské destrukce současného světa, nebo bude mít americká elita dost zdravého rozumu, aby se spokojila s rolí jednoho z několika center moci (a zdaleka ne nejvlivnějšího) v novém světě?“

Loni, na samém začátku roku 2015, jsem v jednom z komentářů pravil, že rok 2015 bude rokem zásadního zlomu, a provedl jsem analogii s rokem 1943. Analogie však může být rozvinuta a aplikována i na rok 2016, píše ve své nové analýze politolog Rostislav Iščenko.

Dějiny učí

Ve Velké vlastenecké válce se zásadní zlom udál v roce 1943.

Po rozdrcení a zničení 6. Paulusovy armády u Stalingradu se nejlepšímu stratégovi Říše polnímu maršálovi von Mansteinovi podařilo vyprostit jednotky Armádní skupiny A z kavkazského poloobklíčení, stabilizovat frontu a zasadit citelný protiúder sovětským jednotkám, postupujícím k Dněpropetrovsku a Záporoží, což vedlo k opakovanému dobytí Charkova nacisty. Dále připravil plány nové strategické ofenzívy, jež byla původně plánována na konec dubna – počátek května 1943 v oblasti kurského výběžku, který později proslul jako Kurský oblouk.

Mansteinovy plány však byly zmařeny. Útok německých vojsk započal teprve 5. července, a rychle uvízl. Sovětská armáda přešla do protiofenzívy a do konce roku stihla osvobodit Levobřežní Ukrajinu, podél široké fronty překročila Dněpr v jeho středním a dolním toku, vybudovala strategická předmostí k Pravobřeží a vytvořila podmínky pro osvobození celého území Sovětského svazu (vyjma Kuronského kotle, blokovaného do posledního dne války) v roce 1944.

Po neúspěšné ofenzívě v Kurském oblouku se německá armáda až do konce války ani nepokoušela převzít zpět strategickou iniciativu a jen protahovala čas, jelikož vedení Říše v agónii spoléhalo, že si hrou na protiklady mezi spojenci z protihitlerovské koalice usmlouvá pro sebe přijatelné mírové podmínky.

Nevyhnutelnost porážky si němečtí stratégové uvědomovali už na začátku roku 1943. Po zničení 6. armády Německo nemělo šanci doplnit ztráty v lidech a vojenské technice. Tak i zpoždění v přípravě k útoku na Kurském oblouku bylo způsobeno výhradně neschopností Berlína včas (na květen) zajistit doplnění zdecimovaných divizí jižního křídla fronty mužstvem a technikou.

Ze strategického a ekonomického hlediska byl tedy výsledek války jasný na jaře 1943 a žádné snahy politického či vojenského velení Říše jej nemohly zvrátit ani změnit. Podstata zásadního zlomu tkví právě v tom, že konečný výsledek je po něm předurčen. Agónie však pokračovala ještě dva roky.

Současná globální konfrontace

Domnívám se, že očekávaný zásadní zlom v globální konfrontaci Ruska a USA proběhl v roce 2015. Jeho hmatatelným (vnějším) projevem se stala otevřená ingerence Ruska do syrského konfliktu.

V jejím důsledku byly USA už v prosinci 2015 nuceny stáhnout požadavek na odstoupení Asada coby předběžné podmínky pro zahájení jednání mezi syrskou vládou a těmi, kdo se skrývají za eufemismem „umírněná opozice“. Vzhledem k tomu, že tento požadavek byl klíčový od začátku syrské krize, USA fakticky uznaly neuskutečnitelnost deklarovaného cíle, jinými slovy svou porážku.

Ruské angažmá v syrském konfliktu navíc pomohlo poodhalit strategické rozpory mezi USA a jejich tureckým spojencem. Dříve Washington a Ankara hodlaly dané neshody vyřešit na úkor Asada a Sýrie.

Nyní jediným hřištěm, na němž mohou hrát jakž takž samostatně, zůstávají Kurdové Sýrie a Iráku (a to dočasně). Kvůli diametrálně odlišným pozicím Washingtonu a Ankary v kurdské otázce však rozpory musí nutně narůstat a role obou zemí na Blízkém východě bude slábnout.

Konečně závazky Washingtonu přijaté v rámci rezoluce OSN, schválené dle ruského návrhu, odporují zájmům a aktivitám jeho spojenců z řad zemí Perského zálivu (Saúdská Arábie, Katar), které již přikročily k formování vlastní „islámské koalice“.

Tento faktor rovněž oslabuje americkou kontrolu nad procesy probíhajícími v regionu.

Nejdůležitější však je, že se ještě v létě zdánlivě jednotná protisyrská fronta „USA-EU-Turecko-monarchie Zálivu“ rozpadla na čtyři složky se silně protichůdnými zájmy. Rusko získalo expandující prostor k politicko-diplomatickému manévrování a s každým dnem zintenzivňuje hru na protiklady.

O ústupu USA na druhořadých frontách jsem již psal. Připomenu jen, že odblokování reformy MMF a jednoznačně formulovaný veřejný požadavek amerického viceprezidenta Josepha Bidena směrem k ukrajinské vládě, „dodržovat Minsk“ a zahájit federalizaci, představuje kriticky důležitý ústup od vlastní politiky posledních pěti let.

Ukrajinská otázka

Přitom jestliže situaci s MMF bude široká veřejnost hodnotit jen obtížně, neboť jen málokdo je s to se samostatně orientovat ve funkčních mechanismech fondu, nová politika vůči Ukrajině je všem zřejmá.

Vždyť to byl právě Biden, kdo dal v rámci tradiční americké politiky podpory ukrajinského unitarismu kyjevskému režimu povel k zahájení kárné operace v Donbasu, jež se přerodila ve vleklou krvavou občanskou válku, likvidující ukrajinskou ekonomiku a státnost.

Všichni si pamatují první schůzi celého ukrajinského vedení (ještě před definitivním rozdělením postů a funkcí) v roce 2014 ve Verchovné radě, na níž Biden zaujímal předsednické místo a po níž započaly kruté boje v Donbasu.

Po roce a půl tentýž Biden v téže Radě stejným lidem z tribuny ohlašuje, že regionům Ukrajiny (nejen Donbasu) je třeba poskytnout mnohem víc samostatnosti, než na jaře 2014 požadoval Donbas (ještě ani ne v podobě lidových republik, nýbrž jako Doněcká a Luhanská oblast).

Nabízí se otázka: za co Ukrajina – s americkou podporou – rok a půl bojovala a jak hodnotit výsledky války, je-li na základě průběžného hodnocení nutno přepustit mnohem víc kompetencí, a to většímu počtu subjektů, než bylo požadováno na samém začátku?

Důležitost manévrování

Fakticky na všech válečných, politických, diplomatických a také finančních frontách USA stahují původní požadavky (kvůli nimž započaly války) a snaží se přejít na úroveň vyjednávání.

USA samy ve zvoleném čase a prostoru vytvořily krize a k jejich vyřešení ve svůj prospěch využívaly předem stanovené síly a prostředky. Nyní přiznávají, že jejich odhad byl nesprávný, sil a prostředků je málo, krize se čím dál víc vymykají americké kontrole a Washington potřebuje minimálně operační přestávku (příměří), aby se pokusil buď odčinit bojové ztráty za jednacím stolem, nebo přeskupit šiky, mobilizovat zázemí a začít znova. Není-li toto uznání porážky, pak co?

USA uznaly nemožnost vyřešit aktuální krize bez přímých jednání s Ruskem. Velmoc pretendující na roli jediného světového hegemona a souhlasící s jednáním jako rovný s rovným, bez předběžných podmínek, s jiným státem automaticky uznává jeho status coby rovnocenné velmoci.

To je to, čemu se USA snažily předejít od doby rozpadu SSSR, co se stalo základem jejich zahraničněpolitické doktríny nepřipuštění nástupu státu schopného hodit rukavici USA. Rusko ji hodilo, USA se pokusily Rusko zadusit, ignorovaly jeho zájmy. A ke konci roku 2015 byly nuceny uznat neschopnost realizace vlastní zahraničněpolitické doktríny dostupnými nástroji, pomocí stávajících sil a prostředků.

Vtip však spočívá v tom, že v politice hegemonovo přiznání vlastní neschopnosti držet kontrolu nad světem vede k rychlému, takřka okamžitému konci poslušnosti vazalů. Proč by měli plnit jednoznačné příkazy jediného centra síly, existují-li teď dvě centra, mezi nimiž lze manévrovat? Podobná situace vede k rapidnímu poklesu dostupných zdrojů.

Za všechno, co dříve USA získávaly zdarma (včetně loajality vazalů), je nyní nutno platit. Pokaždé stále víc a více. A dřívější křivdy a nevšímavost, hrubé osobní vydírání politiků a pohrdání zájmy spojenců začnou být velmi rychle připomínány společně s vystavováním účtů Washingtonu za příkoří minulosti.

Hegemon, který vsadil na hrubou sílu, proto nemůže ustoupit, neboť pokud jednou projeví svou neschopnost vyřešit problém silou, otevře vrátka nekontrolovatelným procesům, jež jako zrychlující a zesilující lavina povedou k prudkému zúžení možností hegemona. USA ustoupily. Nyní se jejich problémy budou množit.

Nevyhnutelné se nestane ihned evidentní

Sněhová lavina se z počátku také jeví jako neškodná a malicherná. Čas však v dnešní době pádí rychleji než před sedmdesáti lety. Rozhodnou se Spojené státy pro otevřený válečný střet, zvolí taktiku hospodářské destrukce současného světa (podle zásady „po nás potopa“), nebo bude mít americká elita dost zdravého rozumu, aby se spokojila s rolí jednoho z několika center moci (a zdaleka ne nejvlivnějšího) v novém světě?

O tom, že rok 2016 bude rokem těžkých, avšak pro Rusko vítězných politicko-diplomatických bitev, z nichž každá bude nejen přibližovat neodvratné vítězství, ale také je činit zjevným, však pochybovat nelze.

Nezávisle na tom, jak se budou vyvíjet události na frontách globální konfrontace, nejhůře bude zemím rozbitým (a nedobitým) během probíhajícího globálního konfliktu (Libyi, Sýrii, Iráku, Ukrajině) a jejich obyvatelstvu.

Ostatně rok 1944 byl nejen rokem velkých vítězství všech členů protihitlerovské koalice, nýbrž i rokem velkých ztrát všech účastníků druhé světové války. Nepřítel v agónii je nebezpečný. Uvědomuje-li si, že umírá, snaží se svého přemožitele smrtelně otrávit posledním uštknutím.

Rostislav Iščenko

Vyšlo na: NWOO.org

Zdroj: Ria.ru


photo credit: Red Square, Moscow via photopin (license)

 

 

20/06/2016, 22:09
Jak v pondělí 20. června oznámila ruská tisková kancelář TASS, vyjádřili prezidenti Ruské federace, Arménie a Ázerbájdžánu Vladimír Putin, Serž Sarkisjan a Ilham Alijev svoje odhodlání normalizovat situaci na linii dotyku v Náhorním Karabachu a také svůj souhlas s navýšením počtu pozorovatelů OBSE....
07/06/2016, 00:03
Teroristé z Islámského státu zveřejnili video, na němž se 5. června pokoušejí s pomocí kulometu sestřelit ruský bitevní vrtulník Mi-28N, útočící na pozice jejich spolubojovníků palubním kanonem a pravděpodobně také neřízenými raketami (soudě z kouřové stopy, jež zůstala na místě pohybu stroje)....
28/05/2016, 23:16
Zatímco prozrazení myšlenkových asociací Jiřího X. Doležala, svědčící patrně o jeho častém tělesném trápení, se při příjezdu ruské motorkářské skupiny Noční vlci setkalo s „všeobecným“ pochopením a mediálním úspěchem, přímočařejší a rozhodně ne tak...