Putin a Kutuzovova strategie

Provokováním řízeného chaosu na celé planetě a obklíčením Ruska se snaží USA oddálit ztrátu světového primátu a zabránit vytvoření multipolárního světa. Ale Západ ví, že Rusko nemůže porazit v přímém střetu. Uklidnění vojenskými a politickými prostředky situace na Kavkazu, odražení gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii, do kořene vyhubené všechny pokusy uspořádat barevnou revoluci v Moskvě, obnovení Krymu, vojenská intervence v Sýrii, tím vším Rusko dokázalo, že jsou opět tou silou, která zastavila Napoleona i Hitlera.

V roce 2005 prezident Ruské Federace Vladimír Putin prohlásil, že rozpad SSSR byla největší geopolitická katastrofa dvacátého století. Historické období, které začalo po rozpadu SSSR, je možné porovnávat jen s ruskou dějinnou etapou, zvanou Smuta (Vláda samozvanců, 1598 až 1613, též jako Období zmatků. Pozn. překladatele). Začala éra nacionalistických konfliktů a válek, sociální chudoby, sociální a politické nestability a kriminalizace společnosti. Chaos se šířil na východ Evropy a federativní Jugoslávie se v této době ponořila do krvavé občanské války. Západ v čele se Spojenými Státy vydechl úlevou a hlásal svůj triumf. Hned v únoru 1992 na Maastrichtské konferenci byla vytvořena Evropská Unie, která spojila západní Evropu okolo dříve znovu sjednoceného Německa. Vzápětí po té Západ porušil svůj slib (slib tkzv. pevné záruky, dané sovětskému vedení), že NATO se „ani o píď nepohne východním směrem“. Takto oslabené Rusko bylo zahnané do hranic, nadiktovaných Západem (hranice Ruské Federace), ztratilo obrovské území a zanechalo miliony Rusů za hranicemi své vlasti.

Nově ustanovené státy byly téměř bez výjimky nefunkční a závislé na Moskvě nebo Washingtonu, protože to všechno byla území, která se tradičně spoléhala na Rusko, nebo byla přímo jeho součástí. Nacionalistická hnutí, vznikající v těchto zemích, měla zejména protiruský charakter. První čečenská válka (1994-1996), v níž se čečenští povstalci těšili neskrývaným sympatiím a podpoře Západu, potvrdila chmurné předpovědi - konfrontace z dob studené války byly důsledkem ani ne tak ideologických neshod, jako spíše věčného geopolitického antagonismu dominující pozemní síly Eurasie a Západu, prostoupeného atlantismem. Začal obrovský tlak na Rusko a Západ dokonce zpochybnil i územní celistvost již beztak ořezaného Ruska.

Přibližně ve stejné době (r. 1996) americký stratég Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice otevřeně podporoval decentralizaci Ruska se silnou imunitou vůči imperialistickým ambicím. Nápad Brzezinského spočíval v rozdělení Ruska na tři nezávislé státy - evropskou část, Sibiř a Dálný východ.

Strategie, kterou Západ tehdy použil proti Rusku, je v geopolitice známá jako strategie anakondy. Rozpracoval ji americký admirál Alfred Mahan a jde o sevření hada (USA) stahujícími se smyčkami kolem kontinentálního území (Ruska, do té doby SSSR) a to pomocí vojenské aliance, blokád a kontrolou pobřežních území, dokud se nepřítel nezadusí.

Svahilské spiknutí

V polovině 90. let minulého století bylo Rusko na kolenou a nemohlo se postavit proti podobným plánům Západu. Za Jelcina Rusko šlo ke dnu, ekonomicky, finančně, kulturně i politicky. V mezinárodní politice nehrálo žádnou důležitou nebo konstruktivní roli. Ruská imperiální historie byla u konce, nebo to tak alespoň vypadalo. V Bělověžském lese byla podepsána skutečná novodobá kapitulace (Bělověžská zrada- Jelcin s Kravčukem zde podepsali 8.12.91 dokument o zániku SSSR, pozn, překl.), ale ani to nestačilo, Západ byl při chuti mnohem více. Rozdělení Ruska, o němž psal Brzezinski, představovalo čím dál více reálné řešení. To všechno byly okamžité výsledky té geopolitické katastrofy, o které mluvil Putin.

Za Jelcina Rusko představovalo smutný obraz porobené bývalé velmoci a společnosti předurčené k zániku. Bývalá říše se stala kolonií západních zemí, dařilo se zde pouze korupci a nicotě. Na Západě se ozývala přání dát ruské zdroje k dispozici celému lidstvu, rozuměj Západu. Zlom ale nastal zcela nečekaně - po změně moci 31 prosince 1999. Boris Jelcin předal moc Putinovi, který byl několik měsíců před tím jmenován premiérem. K předání moci došlo způsobem dříve nemožným a za velmi záhadných okolností. Podle některých verzí byl Putin vybrán pro tuto roli nikoliv Jelcinem, ale některými vojenskými a zpravodajskými strukturami, přežívajících z dob Sovětského Svazu. Nejpravděpodobněji Putin Jelcina donutil podepsat rezignaci výměnou za záruky nedotknutelnosti pro něj a jeho rodinu.

Nový vůdce byl charismatickou osobností, která ani trochu nepřipomínala sovětské aparátčíky typu Brežněva nebo liberální politiky Jelcinovi éry. Putinova popularita v Rusku prudce rostla a jeho zjevení a záhadný vstup na vrchol moci z počátku vyvolávaly zmatek a dohady. V románu Pán Heksogen (2001) ruský spisovatel Alexandr Prochanov popisuje spiknutí Svahilský projekt, které organizují staré zpravodajské agentury, aby oslabeného prezidenta přinutily dobrovolně předat moc jimi vybranému člověku (Jelcin vystupuje v románu jako Istukan a Putin jako Izbraněc, pozn. překl.). Francouzský spisovatel a ezoterik Jean Parvulesco (původem Rumun, vydal na čtyřicet geopolitických a historicko- politických románů, pozn.překl.) ještě během prvního Putinova mandátu vydal svou knihu Putin a Eurasijská říše, v němž se o novém ruském lídru píše jako o osobě s předurčeným posláním - realizovat staré geopolitické projekty integrace Eurasie v podobě federativního kontinentálního bloku od Atlantiku až po Tichý oceán.

Inaugurace Vladimíra Putina se konala sedmého května 2000 v Andrejevském sále Velkého Kremelského paláce, který byl zrenovován právě k této události. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnili Patriarcha Aleksij Druhý a Nejvyšší šaman Sibiře Tojzin Bergenov. Jak napsal historik Roj Medveděv, zde, v Georgijevském, Andrejevském a Aleksandrovském sále se korunovali ruští carové. Během obřadu Jelcin předal Putinovi prezidentskou korunu, na jejíž výrobu dohlížel osobně a připomíná tu původní, carskou. Geopolitický mystik Parvulesco dodává, že bezprostředně po inauguraci Putin provedl obřad, tajný rituál, kdy se spustil na uzavřené nádvoří Kremlu, kde ho očekávaly ozbrojené síly se svým starým praporem, a vykonal vojenskou přehlídku podle ceremoniálních předpisů carského Ruska. I kdyby to všechno byly jen fantazie spisovatele, lze v nich najít logiku budoucích událostí.

Kutuzovská strategie

Mýtus o Putinovi začal vznikat ihned, nebo krátce po jeho nástupu k moci. Putin se změnil v jakýsi symbol nového a lepšího Ruska, které povstává z popela post sovětské éry. Nicméně, to, co se stalo na nejvyšších místech v Moskvě v prosinci 1999, zcela jistě nebylo dílem jednoho člověka. Převrat se připravoval v průběhu desetiletí, kdy se země zmítala za vlády Jelcina, příprava ale probíhala především na úrovni koncepce a teorie. Cesta, kterou Rusko vedl Jelcin, byla jasně hloupá. Po počáteční euforii v Rusku přišlo hořké vystřízlivění. To dalo nový impuls strukturám sovětského impéria, které prošly restrukturalizací Gorbačova a érou Jelcinova liberálního teroru v začátku 90. let. V Druhé čečenské válce, která začala jen několik týdnů po příchodu Putina k moci, Rusko vyhrálo. Tím byly zlikvidovány všechny pokusy rozdrobit zemi a separatistická hnutí doslova vykrvácela.

Za Putina Rusko posílilo ekonomicky a postupně upevnilo svou centrální vládu. Byla vybrána cesta k vnitřní konsolidaci s akcentem na vlastní zdroje. Brzy dosáhl růst ruské ekonomiky v průměru sedmi procent ročně. Po příchodu k moci, píše odborník na geopolitiku Leonid Savin, Putin začal geopolitickou reorganizaci systému a bezpečnostní síly s armádou se proměnily v oporu pořádku. V období od roku 2001 do roku 2015 Rusko čtyřnásobně zvýšilo své výdaje na armádu. Nicméně ekonomický vzestup Ruska byl možný jen proto, že se Rusové zbavili těžkopádného dědictví sovětské éry. V období studené války vyzbrojovali svazové republiky a většinu spojeneckých zemí, východoevropských lidových demokracií a také spřátelené země po celém světě.

S rozpadem Sovětského Svazu a oslabením Ruska musela Amerika přerozdělit své síly, aby nebyly všechny soustředěny jen podél hranic bývalého komunistického bloku. Nastalo období americké globální hegemonie, jednopolárního světa, jak o něm mluvil Charles Krauthammer (*1950, americký psychiatr a politický komentátor, autor slavné fráze Reaganova doktrína, pozn. překl.). Nová geopolitické pozice USA, jak se brzy ukázalo, ale byla nebezpečná a nejistá.

Strategii Vladimira Putina, jako pragmatického a strohého realisty, popisuje Nikolaj Vichin v Hufflington Post takto - Putin rychle manévruje, uštědří Západu tvrdé rány, pak se stáhne a předstírá kapitulaci. Ale Putin, stejně jako Barclay (M.B.Barclay de Tolly – ruský generál skotského původu, jeho strategie významně přispěla k porážce Napoleona v r. 1812, pozn. překl.) s Kutuzovem, se kategoricky odmítá opevnit na jakýchkoliv pozicích, kde by mu Západ mohl zasadit rozhodující úder v krátké generální bitvě. Tato strategie dává pochopit konzistentní nepředvídatelnost Putina, který se chová vždy jinak, než se od něj očekává (Nikolaj Vichin, Vladimir Putin a strategie). To je přesně ta strategie, která byla použita proti Napoleonovi. Strategie klamání a matení předsunutých sil nepřítele, kdy se rozhodující střet odkládá na chvíli, kdy je protivník celkově vyčerpán.

Tlak na východ

Úspěchy raného putinovského období ale nestačily na to, aby se Rusko definitivně vrátilo na světovou politickou scénu a opět se dostalo na úroveň respektovaných geopolitických hráčů, uznávaných západními mocnostmi. A ještě více chybělo k tomu, aby se Rusko stalo součástí západního světa. I přes změnu zřízení a odmítnutí marxistické ideologie bylo Rusko stále obklopeno závistí a skrývaným i otevřeným nepřátelstvím. To byla mimochodem konzistentní pozice Západu ve vztahu k Rusku, tato pozice Západu jako geopolitického pólu byla založena na jednoduchém axiomu - Rusko už nebude hrát roli světového lídra nebo nezávislého politického pólu. Byla mu přisouzena nanejvýš regionální úroveň. Celou tu dobu USA spolu se svými strukturami aktivně pracovali na dezintegraci post - sovětského prostoru a NATO se snažilo v nových podmínkách uchytit a opevnit, především na Ukrajině a v Gruzii. Historická analogie se nabízí sama od sebe. Politika rozšiřování NATO na východ k ruské hranici vyvolává nepříjemné asociace s Hitlerovým a Napoleonovým útokem na Rusko.

Výdaje USA na planetární hegemonii v následujících letech závratně rostly. Tento trend dosáhl vrcholu v době prezidentství Baracka Obamy a jen zhoršoval vleklou hospodářskou krizi na Západě. Američané, poněkud naivně a předčasně, uvěřili v konečné vítězství nad starým geopolitickým soupeřem. Dnes si Amerika a Západ procházejí historické období, podobné tomu, kterým prošel Sovětský Svaz v dobách rané perestrojky. U amerických elit se názory štěpí a přichází rozkol. Pokud Amerika bude i nadále trvat na svém postavení světového hegemona, pak v dohledné době si vítěz s poraženým ve studené válce mohou vyměnit místa. O nebezpečí pádu amerického impéria způsobeném rozkladem zevnitř ve své době varoval právě Putin.

Překročení Rubikonu

Na začátku roku 2007 Putin vystoupil na Mnichovské konferenci o bezpečnosti se skvělým projevem - jasně a jednoznačně odmítl unipolární světový řád v čele s USA. Putin tehdy řekl: „Ale co je to unipolární svět? Bez přikrášlování to v praxi znamená jen jedno - je to jedno centrum moci, jedno centrum síly, jedno centrum rozhodování. Je to svět jednoho pána, jednoho vůdce. A to je v konečném důsledku zničující nejen pro všechny uvnitř systému, ale i pro samotného vůdce, protože ho to zničí zevnitř.“ To bylo otevřené odhalení v projevu skutečného lídra, hlavy jedné z nejsilnějších světových mocností. Byla to hozená rukavice do tváře unipolárního světa. Západ, jak už se stalo zvykem, tuto řeč ignoroval, aniž by by zaznamenal, že Rusko v 90. letech a Rusko nového tisíciletí jsou dvě zcela odlišné země.

První vážný test nového geopolitického postavení Ruska a jeho sil proběhl v roce 2008 při nečekaném gruzínském útoku na ruské mírové sbory v Jižní Osetii. Jednoduchý scénář gruzínské krize byl předběžně testován v bývalé Jugoslávii, během chorvatské operace Bouře. Odpověď Moskvy tentokrát ale byla rychlá, rozhodná a promyšlená. Poprvé po roce 1991 Rusko překročilo hranice, které mu byly vnuceny po rozpadu SSSR. Intervence se tak stala přesvědčivým důkazem rostoucí síly ruských ozbrojených sil. Krátká válka s Gruzií a následné uznání nezávislosti Osetie a Abcházie předznamenalo začátek nové fáze konfrontace dvou geopolitických pólů. Tak Rusko překročilo svůj Rubikon ve vztahu se Západem.

Další fází konfliktu byla Ukrajina, kde v roce 2005 Západ zorganizoval barevnou revoluci. Brzezinski, v knize Velká šachová deska, psal o strategickém významu Ukrajiny pro Rusko - bez Ukrajiny už není Rusko eurasijské impérium. Jinými slovy, Ukrajina je důležitá pro Západ jen jako prostředek k destabilizaci Ruska a k zabránění konsolidace kontinentálního prostoru. Cílem Ruska je je přímý opak, potřebuje klidnou (re)integraci, přesněji, jak řekla H. Clinton, resovětizaci.

Na cestě k eurasijskému impériu

Chronologie krvavých událostí roku 2014, které vyvrcholily státním převratem a svržením Viktora Janukoviče, je více či méně známá. Signál k zahájení krveprolití, jak dokazují záznamy telefonických rozhovorů s Geoffry Payettem, dala Victoria Nuland, v té době náměstkyně ministra zahraničí USA. Po povstání ruského obyvatelstva na východě Ukrajiny následovaly ze strany kyjevské junty brutální represe, které rozpoutaly občanskou válku.

Na začátku ukrajinské krize nemělo NATO a USA v úmyslu vojensky vstupovat do ukrajinské občanské války. Záměry amerických stratégů spočívaly ve vtažení Ruska do vleklé války bez jasných cílů, ve které by Západ všemi prostředky podporoval prozápadní a antiruské síly. Scénář s přímou vojenskou konfrontaci s Ruskem byl pro Západ nereálný. Stejně jako v éře studené války, i nyní je vztah Západu s Ruskem založen na rovnováze strachu a zhoršení vztahů se cyklicky střídá s uvolněním napětí. Vojenská síla Ruska, včetně jaderného arzenálu, představuje silný faktor v prevenci agrese ze strany NATO. Místo přímého střetu Západ upřednostnil strategii zkrocení a bratrovražedného vykrvácení.

V této hře na nervy Moskva opět postupuje tak, jak se od ní nečeká. Místo bezprostřední vojenské intervence na Ukrajině si Rusko, díky své velké vojenské a geopolitické váze, připojilo Krym, a to bez jediného výstřelu. Na Donbasu se s ruskou podporou poměrně rychle vytvořila silná armáda, která úspěšně odráží všechny pokusy ukrajinských ozbrojených sil získat kontrolu nad jihovýchodem země. Takovou Ukrajinu prostě nelze přijmout do NATO, ani se nemůže stát členem Evropské Unie. A navíc v samotné EU začaly procesy rozkladu. Hlavní cíle západních sil na Ukrajině nikdy nebyly splněny, dokonce se ani nepodařilo převzít kontrolu nad Černomořskou pánví. Rozuzlení ukrajinské krize tak bylo odloženo na lepší časy.

Eurasijský ekonomický svaz (nebo také Eurasijská hospodářská unie – pozn. edit.) byl oficiálně ustanoven prvního ledna 2015. Jeho budování je prvním krokem na cestě ke skutečné hospodářské a politické integraci post-sovětského prostoru, která bez problémů může pokračovat i za hranicemi bývalého SSSR. Obecně platí, že po zavedení západních sankcí a odvetných sankcí Moskvy Rusko věnuje stále více pozornosti východu - Číně, Íránu, Indii a Pacifickému regionu. Východ se stává centrem světového dění, zatímco EU se postupně mění ve světovou periferii.

Další nečekanou odpovědí na machinace Západu na Ukrajině se stala ruská intervence v Sýrii, která začala 30. září 2015, na žádost legitimní vlády této země. Tato intervence by nikdy nepřišla, kdyby nebylo ukrajinských událostí. Rusko se triumfálně vrátilo na Blízký Východ a na mezinárodní scénu, vytlačilo USA ze Sýrie a shodilo ze sebe smyčku oslabené anakondy. Ve výsledku se pak Brzezinski musel uchýlit k Ezopovu jazyku, tvrdíc, že slíbit Ukrajině vstup do NATO byla chyba, která měla na svědomí tyto nepředvídatelné důsledky.

Síla, která zastavila Hitlera

Geopolitickou situace, v níž se dnes nachází obnovené a vzpružené Rusko, odborník na geopolitiku Leonid Savin popsal několika větami. Píše, že to, co se děje přímo před našimi zraky, není nic nového. Staré geopolitické konstanty byly zapsány v metodice hybridních válek nové generace. Provokováním řízeného chaosu na celé planetě a obklíčením Ruska se snaží USA oddálit ztrátu světového primátu a zabránit vytvoření multipolárního světa. Ale Západ ví, že Rusko nemůže porazit v přímém střetu. Uklidnění vojenskými a politickými prostředky situace na Kavkazu, odražení gruzínské agrese proti Jižní Osetii a Abcházii, do kořene vyhubené všechny pokusy uspořádat barevnou revoluci v Moskvě, obnovení Krymu, vojenská intervence v Sýrii, tím vším Rusko dokázalo, že jsou opět tou silou, která zastavila Napoleona i Hitlera.

Multipolární světový řád, který vzniká na troskách unipolárního, nyní určují pouze tři síly - USA, Rusko a Čína. Vztahy Ruska a Spojených Států zcela nepochybně potřebují revizi a vybudovat na nových základech, daleko od klišé z dob studené války. Vztahy Ruska a Číny určuje strategické partnerství dvou velmocí. Jsme zvyklí na takové slovní spojení, jako je strategické partnerství, ale to je víc, než jen obyčejné strategické partnerství mezi Ruskem a Čínou - prohlásil nedávno Putin. Odmítáním postavit se do role nezávislého pólu tohoto světa a trváním na liberálním světovém pořádku a na multilateralizmu místo multipolárnosti, Evropská unie sama sebe odsuzuje na podružnou roli a zpochybňuje vlastní existenci.

V takovém světě prostě není místo pro politicky se radikalizující ultranacionalistickou Ukrajinu, zaštiťující se Bruselem a Washingtonem a snažící se postavit Rusko s Eurasií do konfliktu. Čas na řešení ukrajinské krize rychle utíká. Po třech letech ničivé občanské války se ale rýsují obrysy možných řešení. Již teď je jasné, že v budoucnu Ukrajina jako unitární stát a člen euroatlantických struktur nebude. Nejpravděpodobnější je její rozdělení. V konfederativní nebo spolkové podobě, více či méně kompletní, může existovat, závislá na Moskvě a Evropské Unii. Ale i to bude pouze dočasné řešení. Západ, opakuji, vnímá Ukrajinu jako nemajetný, nesolventní stát, ne jako samostatného hráče, a pro něj má význam jen v kontextu vztahů s Ruskem, jako prostředek k jeho destabilizaci, ale také předmětem možných dohod a obchodů. Ale nic víc.

Boris Naď

Zdroj: inosmi.ru

Vyšlo na: zvedavec.org

Foto: Kremlin.ru

loading...

Ohodnotit článek
(22 hlasujících)

Přečtěte si

 

 

 

 

 

Nejčtenější články - Analýzy

  • Saúdskoarabský princ se vrátil z Moskvy rozčarován. Putin ho totálně vyšachoval
    Současné překotné události na Blízkém východě mají úzkou souvislost s nedávnými setkáními saúdskoarabského prince Muhammada ibn Salmána s vůdci dvou světových velmocí. Zejména s ruským prezidentem Vladimirem Putinem Salmánovy plány absolutně nevyšly – a důsledky tohoto fiaska mohou být dalekosáhlé.
    čtvrtek, 08 červen 2017 22:10 Přečteno 15550 krát
  • Blízký východ se právě teď otřásá v základech. O co jde? Také o konečné vítězství v Sýrii
    Co se to děje na Blízkém východě, kde řada Západem podporovaných zemí najednou doslova odepsala Katar a vztahy této země s ostatními členy „unie Zálivu“ se dostaly na hranu otevřeného nepřátelství? Jestli se vám nechce číst důsledně řízené „fake-news“ médií hlavního proudu, Eurasia24.cz vám nabízí stručnou a srozumitelnou analýzu tohoto…
    úterý, 06 červen 2017 22:39 Přečteno 7570 krát
  • Na syrské obloze začíná válka bez pravidel
    Americké letectvo, které sestřelilo letoun syrské armády, bylo prohlášeno za legitimní cíl ruských stíhačů a protivzdušné obrany.
    pátek, 23 červen 2017 13:50 Přečteno 5771 krát
  • Začíná rozhodující fáze války (nejen) v Sýrii
    Sestřelení syrského stíhacího bombardéru americkou stíhačkou v neděli 19. června názorně ukázalo, kam se ubírá syrská válka – klíčová fronta globálního konfliktu. Namísto vyšinutých džíhádistických militantů, které obratná ruská politika krok za krokem odstřihla od nastrčených arabských zdrojů, už druhé straně nezbývá než nasazovat americkou armádu.
    úterý, 20 červen 2017 00:46 Přečteno 5429 krát
  • ŠOS proti NATO: „Afghánské předmostí“ USA se ocitlo v sevření multipolární Eurasie
    Zatímco v NATO dominuje jeden stát, jeden expanzivní cíl, ŠOS sestává ze států a politických sil, které zastupují zcela odlišné civilizace, zahrnující různé ideologie a politické systémy. ŠOS se jeví jako multipolární blok, který se v mnohém vyrovná USA a hegemonii celého Západu.
    pátek, 23 červen 2017 23:32 Přečteno 3864 krát

 

loading...

 

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru