Putin, Trump a velký zvrat?

Michail Chazin, velký talent ekonomické teorie i navazujících věd, své roční prognózy publikuje pravidelně. Tu letošní psal od ledna až do konce března. Stojí za přečtení celá. Tady je aspoň několik nosných bodů.

Světové „elity“ se – „zřejmě i v očekávání listopadu 2016“ (tedy amerických prezidentských voleb) – „definitivně rozdělily do dvou velkých skupin“. Na „´finančníky´, těsně napojené na nadnárodní banky, vzešlé z brettonwoodského systému a ´reaganomiky´“. A tu druhou, „složenou ze tří komponent“: „amerických izolacionistů, pro něž jsou zájmy americké ekonomiky důležitější než zájmy světového finančního systému“; „mimoamerických finančníků, orientujících se hlavně na Londýn (a donedávna i na Hongkong), elit ´bývalého´ britského impéria“; a „kontinentálních elit Evropy, tedy představitelů ´staré´ aristokracie, pozůstatků impérií XIX. století (německého, rakousko-uherského a osmanského)“.

 

„Teoreticky existují i jiné síly, například islámské a čínské. Jejich pokusy předložit samostatné projekty však k úspěchu dosud nevedly (aktivita Číny v části ekonomického pásu nové Velké hedvábné cesty narazila na velice vážné vnitřní ekonomické problémy).“ S komplikacemi se střetává i „snaha o čínsko-britskou alianci“ (včetně „povýšení jüanu na světovou měnu“). Takže i banka HSBC, mající se stát pilířem projektu, od plánu přenést svůj hlavní stan do Hongkongu ustoupila.

 

Drhne však i snaha o prosazení „transatlantického partnerství (TTIP)“. „Reakcí těch sil v EU, jež daný projekt nechtějí, je podle všeho i migrační krize.“ Shodným motivem jsou vedena i „tvrdá britská ultimáta“. Formálně sice jednání o podpisu TTIP běží dál, i postoje německé kancléřky Merkelové však signalizují, že „šance na tak či onak úplnou realizaci projektu už padly“.

 

„Obamův tým“ je z ranku „měkkých izolacionistů“. Prokázal to jak tím, že „zablokoval pokus o převod emise americké měny zpod kontroly USA“, tak „značným omezením role představitelů ´finančníků´ v Bílém domě“. V „roce 2014 zastavil masivní emisi, bez níž infrastruktura světových financí není s to existovat“. I pro Rusko tak bude mít „rozhodující význam, kdo v listopadu vyhraje prezidentské volby v USA“. Zda to bude „představitel ´tvrdých izolacionistů´ (řekněme Trump), anebo ´finančníků´ (řekněme Clintonová)“.

 

V Rusku ty druhé reprezentuje „liberální tým“. Skládá se z „rodiny (Jumaševa, Vološina a části oligarchů ´první generace´)“ a „gajdarovsko-čubajsovské“ party. „Právě tento tým má pod kontrolou finančně-ekonomickou a rozpočtovou politiku země, určuje nosná pravidla. A tady jsou výsledky krajně tristní. Životní úroveň obyvatelstva po devalvaci a následkem krize, propuklé už roku 2012, klesá markantně. Moc přitom, místo aby přijala reálná protikrizová opatření, zvyšuje daně (protože pro ruské liberály se všechny ekonomické problémy redukují na bezdeficitní rozpočet), což ubíjí nejen malý a střední byznys, ale způsobuje vážné problémy už i tomu velkému.“

 

Substituce dosud dovážené produkce naráží na to, že „rublový investiční zdroj v podstatě neexistuje (zakázal ho už Gajdar, několikrát se ho sice pokusili reanimovat v rámci rozpočtových výdajů, dnes už to však možné není)“. Také   „zahraniční investice jsou krajně limitované“. Cílem „ruské daňové politiky, zkoncipované zahraničním poradci počátkem 90. let, bylo od samého počátku v Rusku likvidovat výroby s vysokou úrovní přidané hodnoty, změnit je v surovinový přívěsek světové ekonomiky“. Až do „kauzy Jukos“ však „oligarchové daně neplatili vůbec“ – anebo díky „offshorovým“ habaďůrám jen velice okrajově.

 

„Informační revoluce však mezitím vykonala své a dnes je daňová správa s to donutit prakticky kterýkoli podnik, spjatý s reálným sektorem ekonomiky, k úhradě VŠECH daní, předpokládaných zákonem – což mění každou hospodářskou činnost ve ztrátovou z principu.“ To proto, že „ještě nedávno činil apriorní zisk každého podnikatelského schématu minimálně 50 procent“. A právě z této premisy „vycházela i administrativí renta“. Mezitím se však míra zisku snížila na úroveň do 15 procent (oproti 3 – 4 procentům, typickým v EU). „Jestliže se administrativní renta stále kalkuluje ze zisků kolem 50 procent, co potom zůstane majiteli podniku?“

 

Propad soukromé poptávky komplikuje obsluhu úvěru. Insolvenční legislativa straní věřitelům nepoměrně víc, než v zahraničí. Až po právo vyvolat bankrot dlužícího podniku, i když své závazky dokáže hradit alespoň částečně. „V takovém stavu je však dnes prakticky kterýkoli podnik. Masová vlna bankrotů podniků reálného sektoru tak může nastat už velice brzy.“ V ruských podmínkách se to rovná jejich „totální likvidaci (poněvadž podle naší legislativy vede bankrot téměř vždy k rozprodeji základních fondů do šrotu)“.

 

Do rukou soukromého sektoru přitom přešly jak téměř veškerá distribuce potravin a ostatních základních potřeb, tak služby spojené s bydlením i další součásti civilizační infrastruktury. Domino bankrotů v jejich prostředí proto hrozí vést k velice vážným poruchám v situaci, kdy samy dodávané  komodity k dispozici jsou. O to víc, že si vedení a aparáty veřejné moci zvykly řešit vše  cestou „outsourcingu“ a „veřejných výběrových řízení“, v nichž vítězí „fiktivní firmy“.

 

To může vést až k „administrativnímu kolapsu“ – „klidně i ve třetím kvartálu letošního roku (tedy ještě před volbami)“. Pak bude „spoléhání na ´administrativní vertikálu´ naprosto naivní“. Naděje, že například politika centrální banky je „zcela řiditelná z Kremlu“, totiž opomíjí, že vrcholné vedení země „žádné konkrétní a přesné úkoly centrální bance nezadává“. Takže „diskurs formuje sama její šéfka Nabiullinová“ – a „co reálně centrální banka řeší, činitelům administrativy uniká“.

 

Markantní ilustrací byla devalvace rublu. „Ústavním posláním centrální banky je zajistit stabilitu národní měny.“ Rusko však loni právě z tohoto hlediska skončilo ve světovém žebříčku až poslední. „Tak skvělý výsledek už nelze připsat jen čiré nekompetentnosti. Dá se ho dosáhnout jen schválně. Vysvětlení jsou pro to dvě. Prvé v tom, že vedení centrální banky je v těsné korupční vazbě s vedením největších (včetně státních) bank, která cílevědomě, s cílem  dosáhnout maximálního zisku, zvětšují amplitudu kolísání měnových kursů.  Z hlediska zákona je to zločin. K devalvaci rublu přitom došlo právě v době, kdy USA emisi dolaru zastavily. A světový dolarový systém začal trpět problémy s likviditou. Růst volatility rublu vedl ke zvýšenému odlivu kapitálu (čti ke zvýšení poptávky po dolaru), což podpořilo právě tento systém.“

 

I „abstrahuje-li se od spekulace (tzn. prodeje valut za maximální a jejich nákup za minimální cenu, což pro bankéře napojené na centrální banku není problém), výnos investice do dolaru (koupeného 1. ledna a prodaného 31. prosince 2015) činil kolem 100 procent. O jakých soukromých investicích do reálného sektoru může pak být řeč? Privátní majitel chce přece inkasovat zisk, a ne na svůj účet podporovat ruskou ekonomiku.“

 

Formálně vzato to zločin není. „Jsme členy MMF, podepsali jsme jeho ústavu a prostě jen tupě posloucháme jeho instrukce.“ I ruský „liberální tým“ byl „nominován už administrativou amerického prezidenta B. Clintona“ a je „v mnoha směrech stále řízen týmiž lidmi, kteří formulovali světovou finanční politiku 90. let (nejznámější z nich je Larry Summers, zájemci si na internetu mohou najít jeho dopisy Čubajsovi, pro pochopení systému vzájemných vztahů je to velice instruktivní).“

 

„Vezme-li se v úvahu, že Putin nemá lidi, kteří jsou mu blízcí, ve zvyku urážet,  ´liberálové´ se nemusí nervovat nehledě na jakékoli chyby. Díky uvedeným ekonomickým a administrativním problémům je však jejich pozice stále zranitelnější. A to nutně vyvolá útoky na všechny lídry, kteří jsou vůči finančně-ekonomickému bloku vlády tak či onak alternativní.“ Například proti Dmitriji Rogozinovi či Sergeji Glazjevovi už pod různými záminkami začaly.

 

Putin, jenž ekonomické otázky nemůže řešit izolovaně od vnějších výzev (především vývoje v Sýrii a na Ukrajině), je ve svém bezprostředním okolí obklopen „minimálně dvěma (a ve skutečnosti více skupinami, neboť ´izolacionisté´ se, jak už uvedeno, skládají minimálně ze tří komponent) protichůdnými skupinami, jejichž partneři v zahraničí jsou ve vzájemném aktivním konfliktu“. Takže na poli „své syrské strategie (a částečně i té ukrajinské) světové ´finanční´ elitě aktivně čelí“.

 

Naproti tomu svou „finančně-ekonomickou strategii diriguje právě jejím kursem“. Skoro jakoby „Alexandr Něvský, když se chystal k boji s Teutonským řádem, svěřil zásobování své armády dceřiné firmě téhož řádu. Došel by takovou politikou až k Čudskému jezeru? Silně pochybuji.“

 

„To, že je Putin finanční elitě proti srsti už několik let, je srozumitelné.“ Jejím „hlavním nepřítelem však momentálně není Putin, ale američtí izolacionisté, britské elity (´Windsoři´, ´Rothschildové´ či jak jim hodláme říkat) a ´zespolečenštěný Vatikán´ coby symbol ´starých´ kontinentálních elit. Za této situace ostrý konflikt s Putinem v zájmu představitelů finančních elit není – mohl by si vyžádat až příliš moc sil. A proto padla volba na ´měkké zardoušení´ dnešní ruské vládnoucí politické elity.“

 

„Jedinou výjimkou by bylo, pokud by na konfrontaci šel sám Putin. V takovém  případě se pro finančníky stane úhlavní hrozbou a následovat může úder tvrdý do krajnosti. Není vyloučeno, že Putin právě proto manévruje docela složitě,  určitou ´červenou čáru´ však nepřekračuje.“

 

„Situace se však může změnit už letos. Pokud (řekněme) Trump (teoreticky se prezidentem USA může stát i demokrat Sanders, například pokud Clintonovou z dostihů vyloučí za zločiny, které spáchala, přičemž dosud nevypršel ani termín možného zapojení nezávislých kandidátů), pak bude zřejmě od Putina  žádat, aby ze svého okolí, coby garanci partnerských vztahů, stoupence ´finančníků´ odstranil.“

 

Že se „Trump s Putinem dohodne, je téměř jisté. A to ´finančníky´ musí znepokojovat. Právě proto očekávám, že tlak na Putina (vycházející od ´finančníků´ a podporovaný jejich ruskou agenturou) prudce zesílí.“ A to ne až tak s „cílem sesadit ho z postu prezidenta Ruska (jak toho dosáhnout, je z říše fantazie)“, jako spíš „udělat z něj toho, ´komu nelze podat ruku´ v kruzích ´západní´ společnosti. Jak se to bude dít, nevím, že ovšem  podobné pokusy přijdou, je téměř jisté, protože ´vyřešit otázku´ je potřeba do listopadu. Tohoto letošního.“

 

Politik typu Trumpa bude od Ruska potřebovat, aby „nepodporovalo jeho nepřátele ´finančníky´ a převzalo odpovědnost za řadu regionálních problémů, na něž Trump americké peníze nechce utrácet. Konkrétně tedy za zajištění bezpečnosti ve východní Evropě a částečně i na Blízkém východě, kde se bezpečností rozumí i to, jak zkrotit přílišnou aktivitu teroristické sítě, zahrnující Islámský stát, která ´finančníkům´ vděčí za svůj vznik.“

 

A právě „proto o mýtické ´ruské hrozbě´ vyjí dnešní proamerické elity zemí východní Evropy (přesněji řečeno ty nominované ´finančníky´). Z daného  hlediska je mimochodem nanejvýš ilustrativní pozice maďarského lídra Orbána, kterého společnost bere, žádného nátlaku se nebojí a o Rusku nic špatného nevykládá.“

 

Zato „politické elity jiných zemí východní Evropy jsou v odlišném postavení: tím, z čeho mají vítr, není mýtická ruská invaze, ale to, že v důsledku porážky svých partnerů v bitvě s ´izolacionisty´ vypadnou z místeček, která se vyseděli! Nejde přitom dokonce ani o to, že přijdou o ´koryta´, nová moc těchto zemí totiž zahájí i protikorupční vyšetřování – a sebemenší garance, že je nové vedení USA zaštítí, neexistuje. Pro Trumpa budou koneckonců jen reprezentanty jeho nepřátel. Ti z nich, kdo mají americké občanství, si to v ideálním případě odsedí v americkém vězení.“

 

Trump má ovšem i „konstruktivní scénář“. Má-li revanši ze strany „finančníků“ předejít, musí změnit „celkový model (vybudovaný na bázi dominance finančního sektoru)“. A tedy především „zvýšit úrokovou sazbu Federálního rezervního systému na úroveň, při níž ´paraziti´ žijící z emise (včetně nadnárodních bank) zajdou na úbytě, podniky a domácnosti projdou bankrotem a ekonomika, očištěná od dluhů (připomínám, že bankrot se likvidaci podniků rovná jen u nás, kdežto v USA je to přesně naopak, tam chrání reálného výrobce), ekonomika se ´odrazí od tvrdého dna´ a začne růst.“

 

Tváří v tvář drastickým ztrátám, jež neminou ani domácnosti, vyvstává tím urgentněji jiná otázka: Lze se pokusit o „alternativní růst“? „Na jiných principech než cestou emisní stimulace poptávky“? Potíž je v tom, že v dnešním světě „neexistuje nejen alternativní model ekonomického růstu, ale dokonce ani vědecký ´jazyk´, na jehož bázi by se dal vypracovat nejen  alternativní model, ale dokonce i popis stávající situace.

 

Krize trvá už téměř 8 let, ekonomický ´mainstream´ ji však vysvětlit nedokáže.“ Od „konce 70. let, kdy ve světové elitě začal dominovat (a tedy za 40 let, celé dvě generace), totiž dokázal plně ekonomický diskurs přetvořit natolik, že jeho dominantní finanční komponenty jsou do něj vestavěny imanentním (tj. neodlučným) způsobem“. Takže „kdokoli studoval ekonomii v posledních 40 letech, premisy o dominanci finančního sektoru bude opakovat jako kolovrátek“.

 

„Jedinou alternativou téměř totální nadvlády finančního ´mainstreamu´ jsou tak ty ekonomické školy (vybudované na bázi politické ekonomie), které se zachovaly v Rusku“. Včetně „teorie krize, napsané mimochodem skoro 10 let před jejím vypuknutím“. Problém tkví v tom, že „tyto školy a teorie dnes nejsou uzpůsobeny k široké distribuci – pro dané účely je potřeba je adaptovat“. A navíc je zatím „nelze nijak prakticky využít, neboť existují jen v podobě, určené pro teoretické makroekonomy. Ale existují!“

 

Žádný jiný „fundament přechodu od pasivního boje s ´finančníky´(´třeba je odstranit, poněvadž jsou velice špatní´) k boji aktivnímu (´podpořit je potřeba nás, protože víme přesně, co se má dělat, aby bylo lépe!´) k vidění prostě není“. Svádí to až „historické analogii“ s Ruskem po Únorové revoluci v roce 1917. Kdy vyvstala otázka, zda v zemi ještě vůbec existuje strana, ochotná převzít moc. A tím, kdo odpověděl „Taková strana tu je!“, byl Lenin. Také dnes je to tak, že kdo přijde s alternativním scénářem ekonomického rozvoje, „bude se v očích každé společnosti jevit mnohem silnější, než kdokoli, kdo ho nemá“.

 

„Likvidace ´liberální diktatury´ se tak pro politickou elitu naší země stane reálnou variantou, až se moci ujme (řekněme) Trump.“ A „pomůže jí nejen zásadně minimalizovat rizika vlastního postavení uvnitř země, ale získat i pádné trumfy pro více či méně rovnoprávná jednání s vnějšími kontrahenty“.

 

A „zvládnout tak úkol, který se dnes Putin snaží řešit zjevně nepoužitelnými metodami, konstruktivně i nepoměrně efektivněji.“

 

Michail Chazin

 

Vyšlo na: Střípky ze světa

Foto: YouTube.com

Ohodnotit článek
(0 hlasujících)
 

Nejčtenější články - Alternativy

  • Zlatý dolar, petrodolar, narkodolar
    Žádný finanční hegemon se dobrovolně nevzdá role světové rezervní měny. Stálo nás to dvě světové války, než londýnská City a britská centrální banka Bank of England neochotně přenechaly americkému dolaru vedoucí pozici britské libry. Jak řekl Henry Kissinger: „Kdo ovládá peníze, ten ovládá celý svět.“ Jestli to někdy Kissinger pronesl…
    středa, 15 červen 2016 23:25 Přečteno 5438 krát
  • Co místo kapitalismu? Oleg Carjov má jasnou odpověď
    Oleg Anatoljevič Carjov (Царёв), bývalý ukrajinský poslanec za Stranu regionů a hlasitý odpůrce kyjevské junty, se v článku publikovaném portálem Rusvesna.su zamyslel nad současným ekonomickým a společenským vývojem nejen v postsovětských republikách. Kapitalismus považuje za systémově vadný, přičemž hledání východiska podle něj nemusí být příliš složité – stačí se ohlédnout do minulosti.
    pátek, 05 srpen 2016 00:27 Přečteno 5246 krát
  • Strach z Eurasie
    Ledy se daly do pohybu. Koncept „evropských hodnot“ přešel do stadia klinické smrti. Ilustrací jeho stavu je maskot Jakub Janda, jemuž se už ani nedaří pronikat do mediálního mainstreamu. I majitelé hlavního proudu totiž pochopili, že frontová linie se posunula o kus blíže k nim a že teď je třeba jít…
    pátek, 08 červenec 2016 13:05 Přečteno 4071 krát
  • Rusku se v obraně daří
    I ty nejvěhlasnější redakce na Západě se dnes marně snaží dopídit, jak je možné, že se Rusko v pro něj tak složité ekonomické situaci nejenže „nepotopilo“, ale že se dokonce dokázalo potížím přizpůsobit.
    pondělí, 15 srpen 2016 22:10 Přečteno 3994 krát
  • K pozitivnímu scénáři je nutný rozpad dolarového systému. A ten je téměř nevyhnutelný
    Michail Chazin, ruský levicový ekonom a kandidát za vlasteneckou stranu Rodina (Родина) ve volbách do Státní dumy, se zamyslel nad možnými scénáři vývoje Ruska v příštích deseti letech. Jeho krátkou úvahu Eurasia24.cz publikuje už proto, že Chazin dlouho před propuknutím současné krize v roce 2008 poměrně přesně předpovídal její příchod…
    neděle, 28 srpen 2016 17:01 Přečteno 3927 krát

Potřebujeme vaši podporu

EURASIA24.cz je zcela nezávislý server, fungující jen a pouze díky nadšení a obětavosti skupiny lidí z České republiky a Slovenska, kteří web tvoří výhradně ve svém volném čase a dosud s vynaložením vlastních prostředků.   Nejsou za námi žádní investoři, oligarchové, majitelé vydavatelských domů nebo korporací, politici ani „ruští agenti“ či „kremelské peníze“.

Vrátit se nahoru